Obec Tisá - Hrady a zámky

Rubriky

Informační rozdělovník

Menu - TURISTA

Tip na ubytování

Turistická chata: nabízí ubytování, stravovaní s výchozím bodem do Tiských stěn.

Seznam ubytovacích kapacit v Tisé.

Foto "očko"

Tato rubrika nabízí zajímavé fotomomentky z Tisé a blízkého okolí.

Chcete i vy zde uveřejnit svou fotografii ? Neváhejte a pošlete nám ji. Napište své jméno a titulek fotografie.

Fotografie budou umisťovány do archivu a budo i nadále k dispozici.

Zajímavé odkazy

Hlavní textové informace této stránky - Hrady a zámky:

Hrad Střekov

Popis hradu:

Hrad Střekov Hrad Střekov je jednou z nejlépe dochovaných hradních zřícenin v České republice. Patří k našim nejromantičtějším hradům. Za tento přívlastek vděčí především své poloze na strmém skalním ostrohu nad řekou Labe.Jeho silueta je již po staletí symbolem města Ústí nad Labem.

První zmínky o hradu jsou z roku 1319. Tehdy se český král Jan Lucemburský rozhodl postavit nad řekou Labe strážní stanici, která by zajišťovala bezpečnost labské plavby. Protože však neměl dostatečné množství finančních prostředků,dal pozemky a skálu v léno bohatému pražskému měšťanovi Peškovi z Veitmile s podmínkou, že na skále vystaví hrad na vlastní náklady a král mu jej poté daruje i s dědičnými právy. Hrad měl být i celní stanicí, která zde dříve skutečně byla. Pešek začal se stavbou a dokončil pouze tzv. Velké stavení, dvoupatrovou budovu, která byla dlouho jednou z nejobývanějších částí hradu.

Po roce působení na Střekově prodal Pešek hrad rodu Vartenberků. Ti se nad řekou Labe usídlili téměř na sto let. V období husitských válek v první polovině 15 století byl držitelem hradu Vlášek z Kladna a v držení jeho potomků zůstal hrad až do roku 1479. Za panování Vláška se na hrad uchýlil pod jeho ochranu probošt a část konventu roudnických augustiniánů a jeptišky z benediktínského kláštera v Teplicích. Hrad byl tedy prostorný a obranyschopný.

Významnými vlastníky byli Hanuš a Lorenc Glacovi ze starého dvora. Roku 1485 si bratři Glacové majetek rozdělili a Střekov připadl Hanušovi, bohatému měšťanovi, který vlastnil v nedaleké Krupce cínové doly. Zasloužil se také o rozšíření a dostavbu hradu, zejména hradní kaple.

Roku 1563 získal hrad Václav Popel , člen duchcovské větve Lobkowiczů, krátce po něm Polyxena z roudnické větve rodu. Jejich majetkem zůstal hrad až do roku 1953, kdy jej převzal Československý stát. Krátkou dobu byl vlastnictvím Klubu českých turistů. V roce 1992 byl hrad v rámci restitučních zákonů vrácen zpět rodu Lobkowiczů, takže je dnes soukromou, avšak veřejně přístupnou kulturní památkou.

Objekt vlastního hradu je velmi dobře zachován, zejména proto, že nebyl válečnými útrapami nijak zvlášť poničen nebo vypálen. Vojenským a obranným účelům však poměrně často sloužil. Za třicetileté války obsadili hrad v roce 1631 Sasové, v roce 1634 krátce Švédové a pak opět v roce 1639 byl hrad opěrným bodem Švédů, ze kterého ovládali okolní kraj. Po roce 1645 sloužil hrad jako posádka také vojskům Torstensonovým. V tomto období také švédská posádka prohloubila a rozšířila koryto Labe, aby umožnila plavbu větších lodí s válečnou kořistí.

Od konce 17. Století přestal být Střekov trvale obydlen a zůstal opuštěn. Ještě jednou však posloužil vojenským účelům, a to za sedmileté války. V roce 1757 byl jako pruský opěrný bod ostřelován děly Laudonových Chorvatů. V té době také došlo k jedinému vážnějšímu poničení hradu, zejména kaple a Velkého stavení. Po odchodu pruské posádky již hrad zůstal trvale opuštěn a postupně chátral. Zájem o něj vzrostl teprve až na počátku 19. století s příchodem evropského romantismu.V tomto období také doznal hrad hned několika změn – byly přistaveny některé části hospodářských budov na dolním nádvoří a také objekt, ve kterém je dnes restaurace Wágnerka na hradní terase.

Součástí hradního komplexu byl také statek a poplužní dvůr, který se nacházel pod hradem na místě dnešního parkoviště. Byl tu až do roku 1961. Některé prameny tvrdí, že v tomto roce se tehdejší prezident rozhodl navštívit město a také hrad. Protože však v blízkosti hradu nebyla žádná parkovací plocha pro vládní automobily, byl na statku zinscenován požár, statek se nechal vyhořet a státní památková péče nechala zbylé budovy strhnout a zlikvidovat.

Ke hradu patří pozemky a lesy rovněž ve vlastnictví rodiny Lobkowiczů. Na jižních svazích pod hradem byly poměrně rozsáhlé vinice. Víno zde pěstované bylo prý vysoce kvalitní. Vinice byly zrušeny kolem roku 1920, kdy byly zdejší vinohrady napadeny plísní a pěstování révy se pak již neobnovilo.

Expozice

Velké stavení - Fotografie z historie hradu a Ústí n.L., dekorativní kachle ze 14.a 15. stol. V letošní sezóně bude v tomto prostoru instalovaná unikátní trojrozměrná expozice - neplatí již pro sezónu 2005, bude nová, v této chvíli ale nemůžeme ještě sdělit podrobnosti

Kaple - Fotografie o vývoji hradu, instalace kachlů.

Historie obyvatel a vlastníků hradu - Historie obyvatel a vlastníků hradu, erby jednotlivých majitelů, trojrozměrná podoba hradu z konce 15. stol. (model) (Věžový palác).

Expozice romantismu - Věžový palác

Věž - Přístupová vyhlídka

Otevírací doba:

Poslední prohlídka začíná obvykle délku jedné prohlídky před koncem otevírací doby. Pokud ne, sdělte nám to, prosím, do formuláře k otevírací době.

21. březen - duben: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00

květen - srpen: denně kromě pondělí 9.00 - 17.00

září - říjen: denně kromě pondělí 9.00 - 16.00

listopad - prosinec: sobota - neděle 9.00 - 16.00

Jindy pouze po předchozí dohodě. Poslední prohlídka půl hodiny před koncem náv. doby.

Vstupné:

40,- plné
20,- snížené
60,- noční prohlídky
20,-/osoba - školy s doprovodem

60,- cizinci plné
40,- cizinci snížené
100,- noční prohlídky
10,- vstup do objektu

Prohlídkové okruhy:

S průvodcem (Cz, De, En), 45 min, nejvíce 50 návštěvníků.

Další důležité informace:

- parkování do 100 m placené.
- fotografování povoleno pouze v exteriérech hradu.
- rezervace prohlídek možná.
- možnost občerstvení.
- prodej upomínkových předmětů.

Hrad Blansko

Jarní procházka u Blanska Blansko, jeho původní jméno bylo Blankenstein a poprvé je připomínán jako majetek Václava z Vartemberka na Děčíně. Jde o pozdně gotickou stavbu s výraznými, na tehdejší dobu vysoce moderními prvky opevnění. Hrad ve tvaru protáhlého osmiúhelníku byl ze všech stran uzavřen vysokou, 2 m silnou zdí bez střílen a dnes i bez ochozů. Na severovýchodním nároží se tyčí zbytky půlválcové, dovnitř otevřené bašty. Druhá taková bašta stávala na jihovýchodě nad vstupní branou. Obě bašty umožňovaly svou konstrukcí boční palbu k ochraně hradebních zdí a střežili cestu na hrad, která se pod nimi vinula z podhradí podél strmých čedičových útesů. Mezi baštami stával hlavní obytný palác, pravděpodobně o třech místnostech. Další obytné stavení bylo postaveno u severní hradby. Na západě jsou patrné zbytky čtverhranné věžičky s vchodem k podzemní studni. Dnešní vstup do hradu není původní. Ten byl jižněji přes vyzděný příkop s padacím mostem. Hrad v držení Vartemberků je připomínán i v souvislosti s bitvou "Na běhání". Často pak měnil majitele a byl předmětem mnoha sporů. V roce 1527 jej získávají rytíři z Bünau a o sto let později tyrolští Thunové. Po 30-ti leté válce hrad jako pevnost ztrácí na významu, dále slouží jen jako skladiště a vězení, ale postupně chátrá a pustne. Na konci 19. století v období počátků turistiky a v letech II. světové války utrpěl jako stavební památka nenahraditelné škody. Z iniciativy turistického spolku byl neodborně přestavován. Stržena byla jihovýchodní bašta, prolomen dnešní vchod a uzavřen slabší příčnou zdí s bránou. Ta se později zřítila. Ze zbytků paláce byla vystavěna podklenutá vyhlídková plošina. Pod hradem u skupiny letitých lip se zachovalo výrazné stavení starého šenku, ve kterém se konával hrdelní soud před exekucí na blízkém Šibeničním vrchu. Dobře udržovaný objekt patří patrně k nejstarším hrázděným stavbám v celém Českém středohoří. Nedaleko ležící malá osada Blansko vznikla až po parcelaci panského dvora v roce 1794. V letech 1850-1950 byla osadou obce Mirkov a dnes administrativně patří k Povrlům. Farnost Mojžíř.

Hradní kaple - byla postavena před rokem 1634, kdy byl hrad ještě osídlen císařským vojskem. Zpustla společně s hradem.

Pověst kolem hradu Blanska a jeho pánů

Půdorys hradu Nad malou osadou Blanskem, nedaleko obce Ryjice se vypíná mezi statnými duby a buky zřícenina hradu Blanska. V dřívějších dobách se mu také říkalo Blankenštejn.

Hrad to byl v minulosti velmi znamenitý. Rozhlížel se pyšně nad malebnou, ale i divokou krajinou. Chránily ho mohutné hradní zdi na vysoké skále, bašta, kamenná brána, nechyběl ani padací most. Na nádvoří zvonily podkovy ušlechtilých koní pánů Blanska. Vznešeně zní jejich jména. Václav z Vartenberka, Albrecht Šenk z Landsberka, Jan z Vartenberka a ještě mnoho jiných udatných rytířů.

Avšak jak čas plynul, noví majitelé hrad přestali udržovat. Přestěhovali se totiž do pohodlnějších zámků, jak tomu velel mrav a doba. Blankenštejn pak pomalu pustnul a chátral.

A právě toho využil zlý a loupeživý rytíř Hendrych. Usídlil se zde i se svou černou družinou. Podnikal výpravy do širého okolí hradu. Všechno živé se před násilníky a zloději třáslo. Po dlouhá léta sužoval Mírkovské, Ryjické, Žežické, Neštěmické, Dobětické. Proto také začali obléhat Blansko císařští vojáci. Trvalo dlouho, než hrad dobyli a loupežníky přemohli. Nakonec se jim to však podařilo. Zajali Hendrycha. Čekal ho soud a zasloužený trest. Připadl mu ten nejtvrdší. Měla mu být sťata hlava. Všichni lidé si oddechli. Samozřejmě si nemohli nechat ujít tu podívanou. Přestože se poprava konala za ukrutného mrazu, jaký dlouho nikdo nepamatoval, sešlo se zvědavců nepočítaně.

Když na místo popravy, na popravčím vrchu Větruši, přivedli trestance, jako poslední přijel mistr popravčí, litoměřický kat i se svými pomocníky. Všem byla v tom třeskutém mrazu zima. Není tedy divu, že kat chtěl mít svou povinnost rychle splněnu. Za nesmlouvavého znění bubnů si nasadil svou červenou katovskou kapuci, vší silou se rozmáchl a ostrou těžkou sekyrou jednou ranou sťal hlavu zlého rytíře Hendrycha.

Ale co to? Všichni zvědavci úžasem oněměli. Místo toho, aby se lapkova hlava kutálela ze špalku dolů, zůstala sedět na jeho krku. Jak tolik urputně mrzlo, odsouzencova hlava prostě přimrzla.

To se ještě nestalo. Podle práva byl nyní Hendrych, loupeživý rytíř z Blankenštejna, volný. Vstal v plné síle a než se kdo nadál, byl ten tam. I se svými kumpány vyrazil do nedaleké krčmy, aby znovuzrození řádně zapil.

Hospodskému kázal donést to nejlepší víno. Než však šenkýř mohl splnit jejich přání, stalo se něco nečekaného. V teple šenku rytířova rána na krku rozmrzla, hlava se skutálela pod stůl a jeho tělo bezvládně kleslo na podlahu.

Po téhle strašné příhodě se lapkové rozutíkali, až se jim za patami prášilo. Jak se v kraji hradu Blanska objevili, tak také zmizeli. Lidičky z okolních vesnic si mohli oddechnout.

Pevnost Koenigstein

Pevnost Koenigstein z ptačí perspektivy Skalní pevnost Königstein se nachází přibližně 15 km za hraničním přechodem Hřensko. Historie sahá do poloviny 13. století, rozloha pevnosti je necelých 10 hektarů s 2,5 kilometrovou délkou hradeb a překrásným výhledem do krajiny Sasko-českého Švýcarska. Devět a půl hektaru velká pevnost, přes 2 kilometry hradeb, až 40 metrů vysoké skalní stěny, Vám nabízí jedinečný obraz sedmisetleté historie pevnosti. Obdivujte architektonické detaily a nezapomeňte vhodit poštěstí drobnou minci do nejhlubší studny v celém Sasku (152,5 m). Konec konců od 16. století je pevnost nedobytná, takže zde vládnoucí saské dynastie v neklidných dobách nacházely útočiště.

Poloha a dopravní spojení

Koenigstein je hlavně tabulová hora (za hranicemi se SRN - stejnomenné městečko za lázeňským městem Bad Schandau, směr Hřensko), na které se postavil hrad se strážnými věžemi, padacími mosty a kasematy - Georgeburg. V současné době je Koenigstein městečkem (3500 obyvatel) ležícím v údolí řeky Labe na hlavním silničním tahu Hřensko/Schmilka - Bad Schandau - Pirna - Dresden. Příměstská rychlodráha S-Bahn dorazí z Drážďan do obce za 40 minut, loď za 5,5 hodiny. Autem se jede po silnici B172 asi 30 km směrem na Bad Schandau.

Zajímavosti

Georgeburg má v areálu studnu hlubokou 152 metry a je technickým zázrakem. Kasarne A, zbudovaná v roce 1589, jsou údajně nejstarší stavba tohoto druhu v Německu. Na hradě byl přímo vězněn v letech 1706-07 Johann Friedrich Boettger, proslulý později jako vynálezce evropského porcelánu. Všechny stavby chrání hradby, jejichž obvod měří přes 1700 metrů. Český královský hrad, založený údajně kolem roku 1200, patřil od roku 1459 saskému panovnickému rodu Wettinů. Jeho budování se protáhlo až do 19. století. Mohutná pevnost nebyla nikdy dobyta. Profesionální vojevůdci jako Petr I. a Napoleon, zde pobývali jen jako hosté. V krizových obdobích sloužil Koenigstein saskému dvoru jako útočiště. Ukrýval se zde August III. před Prusy a jeden z jeho potomků v roce 1849 před svými vzbouřenými poddanými. Celá pevnost nesloužila jen pro ukrývání či věznění lidí, ale také jako úschovna vzácných uměleckých předmětů. Dnes zde naleznete muzeum, které je vhodné při návštěvě Koenigsteinu neopomenout.

Turistické cesty

Koenigstein leží na začátku údolí Biela, které vede do bizarního skalního světa, jaký představuje například masiv Quirl se 14 jeskzněmi. Dále následuje náhorní rovina Pfaffenstein, na níž byly objeveny pozůstatky z doby bronzové. Na jižním okraji plošiny ční osaměle strmá skalní jehla Barbarine, podle pověsti zkamenělina neposlušné dívky. Je s horou Bastei jednou z charakteristických znaků Saského Švýcarska.

Tipy na výlet

Tip č.1

Další výhled z pevnosti Jestli chcete poradit, jak strávit pěknou neděli výletem na hrad, přečtěte si tento článek.

Ráno si musíte přivstat a za necelé tři hodiny budete na místě. Městečko Königstein se nachází v Německu, asi 15 km za českými hranicemi a nad ní ve výšce 200 m je pevnost. Kvůli vysoké skále mezi pevností a Labem je třeba k pevnosti přijet z jiné strany, až to skoro vypadá, že už zase odjíždíte. Za chvíli se ale silnice stočí zpět a vy musíte zaparkovat na placeném parkovišti. Příchozí cestu si nespletete, protože je tam jediná. Projdete kolem několika stánků a restaurací, a pokud se nenecháte zlákat vůněmi, které z nich vanou, za chvíli stojíte u dalšího parkoviště pro autobusy. Nad vámi se bude tyčit vysoká zeď postavená na skále.

Nyní máte dvě možnosti. Můžete jít po cestě, která obchází hrad z leva a dojít přes pokladnu až nahoru (tuto cestu doporučuji alespoň při opouštění hradu, protože procházíte krásnou bránou a vstupní cestou do celého opevnění), nebo si můžete vybrat druhou, pohodlnější možnost - přímo u parkoviště nastoupit do moderního výtahu jak z Bondovky a nechat se vyvézt až na vrchol hradeb. Vzhledem k tomu, že v každém případě zaplatíte 4 € (studenti 2 €) jako vstup, je to pouze otázka lenosti.

Když vyjedete na hradby výtahem, ocitnete se na straně, která se nachází na opačné straně pevnosti, než je městečko a Labe, takže vám nezbývá než začít pevnost obcházet. Upozorňuji, že celá prohlídka může zabrat až tři hodiny. Jenom hradby mají totiž obvod dva kilometry. Cestou podél nich narazíte na veliká děla, která jsou rozmístěna po celém obvodu pevnosti. Když se dostatečně vynadíváte na ta "panoramata", můžete navštívit výstavu kostýmů, sbírku zbraní atd.

Vše je zahrnuto v ceně hlavní vstupenky. Uprostřed obydlené části je malé nádvoří, kde můžete zajít do informací a vzít si mapu pevnosti. Podle ní už snadno najdete budovu, ve které můžete spatřit jednu z nejhlubších studen Evropy, 150 metrů hlubokou, a můžete do ní přes sklo nahlédnout. Kolem studny je složitý kladkostroj, sloužící k vytahování vody. Naproti přes nádvoří zase můžete sejít do vinného sklepa, kde je uložený obrovský sud na víno a samozřejmě také několik malých. Další zajímavostí hradu je úschovna mincí. Je to místnost, kde jsou pod podlahou kolejnice s vozíčky, na kterých jsou sudy a kam si lidé schovávali své peníze. Jedině tam mohli být v bezpečí, pevnost totiž nebyla nikdy dobyta.

Když pak kolem kostela a velkých cel opouštíte obydlenou část, dostáváte se do zalesněného parku s celami po stranách. Zde si můžete odpočinout třeba s párkem v ruce, zakoupeným někde v hradním stánku, anebo si zajít na terasu nějaké hradní restaurace a dát si německého wursta. Určitě na něj budete mít po takové procházce chuť. (Text: Jakub Teplý)

Tip č.2

Samotná část pevnosti Jeden skvělý tip na výlet za hranice všedních dnů - nedobytná skalní pevnost Königstein.

Je několik možností jak se na Königstein vypravit… Cyklistické stezky jsou dobře značeny, udržovány, vedou podél Labe a větší část cesty je po rovině. Kdo by se chtěl vydat organizovaně, jistě se najde některá cestovní kancelář, která organizuje výlety na pevnost. Pokud dáte přednost romantické jízdě vlakem, doporučuji použít víkendovou jednodenní jízdenku SONE pro 2 dospělé osoby a 3 děti do 15-ti let za cenu 130,- kč (jízdenka platí ještě 30 km za hranice ČR). Podrobnosti o jízdenkách najdete na stránkách ČD. My jsme použili nejen z časových, ale hlavně z nevypočitatelně se tvářícího počasí auto.

Cestou z Ústí nad Labem - dále pokračujeme přes Děčín na hraniční přechod Hřensko (věřím, že je to krásné městečko v ještě krásnější krajině, ale okolí hlavní silnice spíše připomínalo čínskou tržnici). Jednou z mála výhod Evropské unie je, že nemusíte mít stále při sobě pas, dnes už postačí občanka v kartičkovém formátu s omezenou platností.

Patnáctikilometrová cesta z hranic k pevnosti trvá asi půl hodiny, silnice se často zužuje v malé uličky s maximální rychlostí 30 km za hodinu, je zajímavé vidět jak řidiči automobilů dodržují rychlost, málokde se vám stane, že vás do kopce předjíždí motorkář na stroji Simson… Fotku nemám, než jsem stačil zareagovat, byl fuč.

Po deseti kilometrech přejíždíme most přes Labe, projedeme sérii zatáček a parkujeme na placeném parkovišti pro osobní auta pod pevností. Počítali jsme, že prohlídka bude trvat tak 2 hodiny, ale nepodařilo se nám koupit lístek na méně než hodiny 4.…nakonec jsme byli radi, protože jsme na pevnosti strávili 4,5 hodiny. Cena parkovacího lístku byla 3 eura.

Už na parkovišti se naskýtá krásný pohled na hlavní část pevnosti. Ukazatel nás navádí kamennou cestou k hlavní pokladně. Jsou dvě možnosti jak se dostat do pevnosti, výtahem, který je zabudován ve skále a doveze vás přímo do prostoru hradeb (pro starší, invalidy a lenivce), nebo po levé straně cestou k jedinému vchodu a dále přes dvě brány do objektu. Jelikož tento jediný vchod byl dobře střežen a měl několik zábran, pevnost nebyla nikdy dobyta.

...tak ještě jeden výhled z pevnosti U pokladny za osobu zaplatíte 5 euro a na rozdíl od některých hradů a zámků v Čechách zde už v celém objektu neplatíte žádné extra vstupy. Za dalších 2,5 eura si vypůjčujeme českého průvodce v digitální podobě a mapku. Všechny důležité objekty jsou označené číslicí, stačí jen namačkat číslo a ve sluchátkách se dozvíte v českém jazyce vše potřebné. Jediné co nás zaráží je, že jako zálohu musíme v pokladně nechat pas, což se mi zdá trošku nezákonné…někteří návštěvníci asi průvodce použili jako suvenýr… Docela mě překvapuje že ve všech objektech je možné fotit a to dokonce bez příplatku…

Teď se vydáváme cestou k hlavnímu vchodu. Procházíme velitelskou bránou, hradební bránou, medůzovou bránou a bránovou věží. Před námi se objevuje velká rozloha pevnosti. Nejdříve jdeme do budovy kde se nachází jedna z nejhlubších studní vytesaná do skály 157 metrů hluboká. Pokračujeme dále ve směru hodinových ručiček. Procházíme okolo staré kasárny, důstojnického kasina, pekařství k jeřábí plošině a vojenským kasárnám. Nacházíme se na západní straně hradeb u rohu s věží, kanónem a pohledem na vstupní bránu. Pokračujeme prohlídkou skladu proviantu, dříve sloužil jako pivovar a z té doby se zachovalo několik sudů. Delší dobu se ve skladu nezdržujeme, neboť teplota v podzemních místnostech není příliš vysoká a pokračujeme parkem k posádkovému kostelu, který nese známky slovanského slohu. Než přejdeme na severní stranu hradeb, stačíme si dát odpočinek s malou sváčou…Foto není k náhledu. Na severní straně se nachází Friedrichsburg. O několik metrů dále si stačíme na plošině dubu, který zde je nejvyšším bodem kraje (není bouřky, aby nedostal bleskem) dát kafe na prohřátí, není nejhorší počasí, ale léto vypadá jinak. Hradby jsou lemovány strážními věžemi, procházíme okolo mírového lazaretu a vcházíme do staré zbrojnice 31, kde se nachází výstava dobových zbraní. Opět se vracíme přes kasárny do klenotnice, prohlédneme velitelský hřebčín, zvěčníme se fotoaparátem a po třech a půl hodinách jsme zpět u hlavní budovy. Tam se fotit nesmí,n tak přejdeme do místního vězení, zvěčníme Georgenburg a Georgenbastion. Při zpáteční cestě projdeme okolo hladomorny, zastavíme se v muzeu světových válek a jsme na konci prohlídky.

Po čtyřech hodinách prohlídky pomalu sestupujeme k parkovišti, nasedáme a v aprílovém počasí míříme zpátky do Čech.

Tak pokud nebudete vědět co s volným časem, doporučuji výlet na pevnost Königstein, zajímavé nejen pro dospělé, ale i pro děti, v objektech se nachází mnoho modelů, které jsou funkční… (po vhození 50 centů). (Text: švéd)

Zámek Duchcov

Zámek Duchcov z ptačí perspektivy Duchcovský zámek dal v letech 1675 - 1685 vystavět Jan Bedřich z Valdštejna podle plánů architekta J. B. Matheye na místě staršího renesančního lobkovického sídla. Roku 1707 byl zámek rozšířen o dvě boční křídla. Úpravy zámeckého areálu včetně unikátní barokní zahrady byly prováděny od roku 1720, fasády dostaly současný klasicistní vzhled v letech 1812 - 1818 a následně byl upraven i rozsáhlý přírodní park. Výrazným zásahem do areálu zámku byla v roce 1959 likvidace barokního špitálu z důvodů povrchové těžby uhlí. Freska V. V. Reinera z původní kupole špitálu byla přenesena do nově postaveného pavilonu v zámeckém parku. Návštěvníci mohou shlédnout Valdštejnskou rodovou galerii, expozici v tzv. biliárovém křídle, tři místnosti zámeckého personálu a muzeum věnované osobnosti Giacoma Casanovy, který jako valdštejnský knihovník prožil na zámku v Duchcově posledních třináct let svého života.

Historie zámku

Původně renesanční zámek z konce 16. století byl do roku 1707 v barokním slohu rozšířen a v letech 1812-18 jeho zevnějšek klasicistně upraven.

Barokní zahrada, založená v první čtvrtině 18. století za Jana Josefa Valdštejna, patřila k nejpozoruhodnějším svého druhu. Při stavební činnosti podle projektů J. B. Matheye vzniklo vnější zámecké nádvoří, navazující na čestný dvůr. Oba prostory byly odděleny ozdobným plotem, architektonicky členěnými pilíři se dvěma vázami a čtyřmi sochami z Braunovy dílny. Dvě představují zápasícího Herkula, další Minervu a Marta. Rozšířením areálu v roce 1731 po úpravě terénu a zajištění opěrnými zdmi byly vytvořeny podmínky k založení tzv. Knížecí zahrady. V letech 1967-68 byla barokně rekonstruována. V nižší části je květinový parter, při opěrných zdech byly vysazeny popínavé růže. Lomená osa zahrady vychází z bočního vstupu a končí plastikou. Výškový rozdíl vyrovnává dvouramenné schodiště s drobnou kašnou s maskaronem. Dolní rozšířenou část oddělují od přírodního parku okrasné jabloně.

Barokní období v zámku vyvrcholilo hospitálem s kaplí Nanebevzetí P. Marie s freskou V. V. Reinera. Hospitál je dílem litoměřického stavitele Octavia Broggia. Přibližně ve stejné době, tj. v letech 1716-28, byla zakládána zahrada přísně symetrické kompozice s pravidelně členěnými květinovými záhony, s alejí tvarovaných stromů, živých stěn, s okrasnými zídkami a s oživujícími bazény a fontánami. Hlavní osa zahrady procházela středem zahradního průčelí zámku ke vchodu kaple dnes už neexistujícího hospitálu. V opačném směru bylo ukončujícím prvkem pískovcové sousoší M. B. Brauna Čas loupí krásu, zpodobující únos Óreithýe Boreem. Bylo umístěno v nice čelní zdi terasového schodiště.

Pohled na zámek ze zahrady Navazující vedlejší část pozdějšího parku byla architektonicky ztvárněna jednopodlažním pavilónem v prodloužené příčné ose zahrady. K dvoustupňové fontáně na ploše před ním se paprskovitě sbíhaly cesty, lemované stromořadím. Pavilón po klasicistní úpravě sloužil jako obydlí pro zahradníka a byly k němu přistavěny skleníky pro pěstování okrasných rostlin.

Od konce 18. století, kdy také vrcholil lázeňský věhlas nedalekých Teplic, bylo v zámku společensky velmi rušno. Pořádaly se pastýřské hry, divadelní a hudební představení a jiné slavnosti. Mezi slavnými návštěvníky byl Goethe, Beethoven, Chopin a jiní.

Klasicistní úpravy zevnějšku zámku, dokončené v roce 1818, provázely i postupné přeměny barokní zahrady. Na rozšířeném území byl zakládán přírodní anglický park s volně komponovanými cestami, stromovými solitéry nebo skupinami. Jedinou páteří parku byla diagonálně vedená alej od Knížecí zahrady k okraji parku. Průhled alejí končil na zalesněných svazích Krušných hor barevně odlišenou výsadbou stromů do písmene W. Park oživovala tekoucí voda, napájející několik rybníků. Dodnes se zachoval tzv. Sfingový rybník s plastikami z počátku 18. století. V parku byla na několika místech zřízena odpočivadla. Na umělé vyvýšenině stála socha bohyně lovu Diany.

V roce 1956 a v dalších letech byl park zasažen těžbou, které padl za obě i barokní hospitál. V uplynulém desetiletí bylo území rekultivováno a park obnoven. Byl zřízen i objekt pro osazení Reinerovy vzácné fresky a také pro původní plastiky z kaple hospitálu. Do vnějších výklenků byly umístěny alegorické sochy z předpokládaného Braunova okruhu.

Z původních porostů se ojediněle zachovaly duby, jasany, lípy a platany. Ostatní dřeviny jsou z pozdějších období, největší část tvoří nové výsadby.

Reinerova freska

Nejdůležitějším obdobím ve stavbě duchcovského zámku byl konec 17. a počátek 18. století. Tehdy vznikl dnešní charakteristický půdorys zámeckých budov i ostatní stavby dotvářející valdštejnské sídlo. Z nich pak špitál s centrální kaplí Nanebevzetí Panny Marie, postavený v letech 1716-1728, citlivě zasazený do areálu zámecké zahrady, založené v roce 1727 podle projektu tyrolského architekta Ferdinanda Schora, tvořil optickou protiváhu mohutné frontě hlavního zámeckého křídla. Autor plánu špitálu nebyl dosud zjištěn. Bývá uváděn litoměřický stavitel Octavio Broggio, v úvahu přichází i F. M. Kaňka, který byl valdštejnským architektem. Na umělecké výzdobě a dotváření špitálu se podíleli významní sochaři Matyáš Bernard Braun, Ferdinand Maxmilián Brokoff a nejvýznamnější freskař českého baroka Václav Vavřinec Reiner.

V roce 1725 vytvořil F. M. Brokoff na objednávku Jana Josefa Valdštejna do kaple sousoší Kalvárie. M. B. Braun umístil na atiku středního křídla špitálu čtyři plastiky Víry, Naděje, Lásky a Trpělivosti, které, vytvořil pravděpodobně kolem roku 1736. Autor knihy o M. B. Braunovi Emanuel Poche nevylučuje možnost, že původcem námětu plastik symbolizujících špitální zařízení byl sám hrabě Valdštejn, který byl ve věcech uměleckých ambiciózní a do určitě míry i rivalem hraběte Šporka, majitele Kuksu.

Umělcem, který završil výzdobu špitálu, byl Václav Vavřinec Reiner. Již před rokem 1720 namaloval pro Jana Josefa Valdštejna rozsáhlý cyklus obrazů valdštejnských předků, které zdobí stěny hlavního sálu zámku. Výzdobu sálu dokončil rozsáhlou nástropní freskou. U roce 1728 přišel do Duchcova znova, aby vyzdobil kapli špitálu. Reiner byl v té době umělcem známým a žádaným, Ve své tvorbě rozvíjel dědictví Karla Škréty, v mnohém navazoval na Petra Brandla. U oboru fresky byl jeho vzorem přítel Jan Kryštof Liška, který ho zřejmě zasvětil do této malířské techniky.

Zámecké nádvoří Dominantou špitální fresky Nanebevzetí Panny Marie je trojúhelníková kompozice Nejsvětější Trojice. Základnu fresky tvoří vrstevnatá římsa, přes níž splývají oblačné pásy, čnějí nohy andělů a cípy jejich rouch. Použité barvy jsou jasné, působivého účinku je dosahováno sdružováním modré a bílé u roucha Panny Marie a žlutookrové s fialovou u Boha otce. Čtyři oválná okna určují směr dopadu světla a tím ještě zvýrazňují barevnost malby. Některými prvky (postavami andělů) freska navazuje na Reinerovy dřívější práce - fresky v klenbě hradčanského svatojánského kostela a novoměstského kostela Panny Marie Sněžné v Praze.

V průběhu existence fresky došlo ke změně okolí špitálu, kdy původní francouzsky založený park byl změněn v anglický. Postupující těžba uhlí zasáhla v padesátých letech tohoto století celou třetinu plochy parku a s ním i barokní špitál, který musel ustoupit. Nebyla to situace jednoduchá ani pro doly, ani pro památkovou péči. Nakonec měla být na základě vládního rozhodnutí zachráněna z objektu špitálu sochařská a malířská výzdoba.

Tým restaurátorů pověřený sejmutím fresky a jejím přenesením měl na jaře roku 1956 před sebou velmi nesnadný úkol. Především to byla krátkost termínu, v němž museli práci provést. Freska byla ve velmi špatném stavu: odpadlá místa, dutiny a puchýře v omítce, znečištění prachem a sazemi a dokonce i poškození střelbou z pušek a praků. Na druhé straně se freska dochovala v původní podobě, bez pozdějších retuší a přemaleb. Restaurátoři byli nuceni přizpůsobit se dochovanému stavu a postupovat novými, u nás dosud nevyzkoušenými postupy. Nejdříve se freska po řadě náročných zkoušek v celé ploše (více než 200 m ) zpevnila pomocí tehdy nových látek - akrylátových polymerů. Jako pracovní nástroj sloužila obyčejná lékařská injekční stříkačka, váleček a houba. Postup sejmutí malby je možno přirovnat ke sloupnutí. Malba se přelepila tkaninou z organtýnu, pod přelepem i na přelepu byla vyznačena síť poledníků a rovnoběžek, tvořící základ pro pozdější instalaci fresky do nové kopule. Do této sítě restaurátoři zakreslili jednotlivé díly malby tak, aby jejich hranice netvořily pravidelný obrys. Těchto dílů bylo nakonec 549. Vrtačka s karborundovým kotoučem je oddělila od sebe řezy širokými pouze jeden milimetr. Poklepem paličkou se uvolnila malba i s vrstvou omítky a díl po dílu se podařilo sejmout. Nebyly v průměru větší než půl metru čtverečního. V další fázi restaurátoři obrousili omítku a malbu konzervovanou proti plísním uložili na překližkové desky zasunuté do drážek v bocích 4 velkých beden. Celá práce trvala půl roku.

Bedny byly na dlouhou dobu místem uložení větší části fresky. Větší proto, že její fragment byl vystaven v Miláně a v roce 1967 na strop našeho pavilónu na světové výstavě v Montrealu. Po sejmutí fresky se předpokládalo její brzké osazení do některého náhradního objektu. Měla se jím stát kopule kostela sv. Rocha v Praze, poté se uvažovalo o postavení klenby nad zdmi bývalé sladovny v areálu oseckého kláštera. Díky velkému úsilí tehdejšího předsedy městského národního výboru v Duchcově Josefa Zády zvítězilo řešení ponechat fresku v Duchcově a vytvořit pro ni architektonický prostor, jenž by s ní tvořil slohově jednotný celek.

Pavilón, projektoval v roce 1972 Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze podle návrhu prof. ing. arch. Jana Sokola. Koncepci pavilónu podminovaly rozměry a tvar původní kopule, zachována musela být i výška fresky nad podlahou a osvětlení čtyřmi oválnými okny v kopuli.

Stavba pavilónu byla zahájena zároveň s rekultivací zámecké zahrady. Prováděly ji Doly Julia Fučíka v Bílině a Inženýrské a průmyslové stavby v Praze. Mezi prvním výkopem 11. 5. 1973 a závěrečnou kolaudací počátkem roku 1976 mohli náhodní diváci sledovat celou řadu unikátních stavebních postupů, které byly nezbytné, protože životnost stavby v našich podmínkách má překročit 300 let. K nejobtížnějším pracem patřila přesná konstrukce kopule.

Po skončení stavební části následoval o znovuosazení a restaurování fresky. Český fond výtvarného umění pověřil těmito pracemi kolektiv restaurátorů Petra Bareše, Jiřího Brodského, Karla Mezeru, Jiřího Toroně a Jana Vachudu. Velkým problémem se ukázalo přesné osazení jednotlivých dílů. Zde pomohla perfektní dokumentace pořízená při snímání fresky před pětadvaceti lety. Tvar každého dílu se překreslil na šablonu, která sloužila při zkusmém osazení. Potvrdila se i dobrá práce stavbařů, klenba byla provedena velice přesně. Před dalším pokračováním se ukázalo nezbytným vyměnit všechny ochranné přelepy, po dlouhém skladování zcela zneprůhledněly a změnily se i vlastnosti použitého lepidla. Restaurátoři opatřili zadní stranu fresky vrstvou upraveného štukového tmelu a vyztužili ji tkaninou. Usnadnili si tím manipulaci s jednotlivými díly a zamezili i jejich poškození. Zkušební osazení osmi dílů do vrchlíku kopule v roce 1980 a posouzení jejich stavu po zimě prověřilo správnost postupu i použitých materiálů k lepení na omítku, tak že na jaře roku 1981 bylo možno osadit zbytek. Teprve po zatvrdnutí spojovací hmoty mohli restaurátoři odstranit ochranné přelepy a zahájit vlastní restaurátorské práce: odstranit zbytky fixáží, starých lepidel, nečistot, zatmelit všechny spáry a chybějící části malby, provést barevné retuše a místa ve spodních partiích, kde se nedochovala původní Reinerova malba, domalovat v neutrálním tónu.

Dne 5. července 1982 proběhla kolaudace hotového díla. Slavnostní zpřístupnění pavilónu a Reinerovou freskou se uskutečnilo 19. května 1983.

Otevírací doba

Procházka v zámecké zahradě Duben (každý den mimo Po a Út) 9.00 - 16.00 hod
Květen až Září (každý den mimo Po) 9.00 - 18.00 hod
Říjen (každý den mimo Po a Út) 9.00 - 16.00 hod
Poslední prohlídka zahajuje hodinu před koncem zavírací doby.
Zavírací den (dny):duben a říjen - pondělí, úterý / květen až září - pondělí .
V případě svátku v pondělí, zavírací den není.
Délka prohlídky 50-60 min

Vstupné

plné 60,- Kč
snížené 30,- Kč (držitelé karty ZTP, důchodci nad 65 let věku, studenti-držitelé karty Mládeže, ISIC, ITIC,IYTC, žáci základních škol, vojsko)
rodiné 140,- Kč 2 dospělí + 2 děti
vstupné na Poklady z depozitářů 20,- Kč

Ceny vstupného s cizojazyčným výkladem
plné 120,- Kč
snížené 60,- Kč

Zámek Děčín

Zámek Děčín Oddedávna dominanta města, která se tyčí na 50 metrů vysoké skále nad soutokem řek Labe a Ploučnice. Původně gotický hrad z 13. století byl v průběhu staletí několikrát přestavěn, až v letech 1786 - 1803 získal dnešní raně klasicistní podobu. Především zásluhou Thunů se zámek stal proslulým kulturním centrem. Nacházela se zde rozsáhlá knihovna s cennými rukopisy, obrazárna a řada dalších sbírek. V roce 1835 zde F. Chopin složil valčík As-dur, zvaný Děčínský.

K nejnavštěvovanějším částem zámku patří Růžová zahrada s raně barokní zahradní architekturou a pochopitelně krásnými růžemi. Gloriet na východní straně s bohatou sochařskou výzdobou vytváří působivý kontrast k sala terreně s freskami G. Bragaglia na straně západní. Citlivě byla rekonstruována též barokní zámecký sýpka z roku 1723, která má ve štítu sochy TGurka a rolníka od F.M. Brokofa. Budova dnes slouží jako vysokoškolské koleje a v letních měsících jako hotel. Hlavní přístupovou cestou k zámku je Dlouhá jízda - 300 metrů dlouhá a téměř 10 metrů široká volně stoupacíjí a arkádami zdobená cesta k zámecké bráně. Pod zámkem se na labském nábřeží dochovala část zámeckého parku. Místo, dnes upravené jako lesopark, nabízí krásný výhled na protější Pastýřskou stěnu. V parku naleznete pomník slavného děčínského rodáka Dr. M. Tyrše, zakladatele Sokola.

Děčínský zámek ležící na skalním ostrohu nad soutokem řek Labe a Ploučnice patří mezi největší a nejstarší památky severních Čech. Během své tisícileté minulosti sloužil jako správní centrum českého státu, vojenská pevnost střežící vstup do vnitrozemí, ale především jako přepychové sídlo hraběcího rodu Thun-Hohenstein.

Zejména v 19. stol. zámek proslul jako důležité centrum kulturního a politického života. Mezi jeho návštěvníky najdeme evropské panovníky i významné umělce. Právě zde poprvé zazněl Chopinův valčík As-dur, zvaný později Děčínský. Významné byly též zámecké sbírky obrazů, knih, mincí a minerálů nebo proslavené zahrady s mnoha druhy orchidejí, kamélií nebo růží.

V roce 1932 museli bývalí majitelé zámek z finančních důvodů prodat československému státu, který ho nechal přestavět na kasárna. Na zámku se postupně vystřídala československá, německá, znovu československá a od roku 1968 také sovětská vojska. Postupná devastace areálu byla zastavena až odchodem sovětské armády v roce 1991. Zámek poté získalo do svého vlastnictví město Děčín, které začalo s jeho rekonstrukcí.

Dnes je děčínský zámek z větší části otevřen pro veřejnost. V opravených prostorech se konají individuální a skupinové prohlídky, svatební obřady, koncerty, výstavy, literární čtení, ochutnávky vín a další kulturní akce. Zámecké nádvoří oživují v průběhu celého roku nejrůznější festivaly či trhy. Nejvýznamnější z nich je Historický trh májový pořádaný každoročně v květnu. V areálu zámku působí také pobočka Oblastního muzea Děčín, Státní okresní archiv a Bonsai galerie. Celoročně funguje také informační centrum nabízející množství publikací o zámku a jeho okolí.