Obec Tisá - oficiální stránky obce v Ústeckém kraji

Rubriky

• Informace z obecního úřadu
• Život v obci
• Turistika

• Infostředisko
• Dopravní spojení
• Ubytování a stravování
• Tiské stěny
• Cyklotrasy v Tisé a okolí
• Lyžování / Běžkařské tratě v Tisé
• Horolezectví v Tisé
• Charakteristika území
• CHKO Labské pískovce - Geologie, vodopis
• CHKO Labské pískovce - Fauna a flóra
• Pěší výlety - půldenní
• Pěší výlety - celodenní
• Zámky a hrady
• Rozhledny, vyhlídky
• Města kolem nás
• Okolní obce
• Muzea a galerie
• Možnosti koupání
• ZOO zahrady
• Fotogalerie
• Videogalerie

Tip na ubytování

Turistická chata: nabízí ubytování, stravovaní s výchozím bodem do Tiských stěn.

Seznam ubytovacích kapacit v Tisé.

Foto "očko"

Tato rubrika nabízí zajímavé fotomomentky z Tisé a blízkého okolí.

Chcete i vy zde uveřejnit svou fotografii ? Neváhejte a pošlete nám ji. Napište své jméno a titulek fotografie.

Fotografie budou umisťovány do archivu a budo i nadále k dispozici.

Zajímavé odkazy

• Cykloportál Ústeckého kraje
• Turistické známky
• Cyklotrasy v ČR
• Kultura na Ústecku
• Počasí
• RIS Ústeckého kraje
• Ústecký deník
• Hitrádio FM - Labe
• Rádio Northmusic

Hlavní textové informace této stránky - Města kolem nás:

Ústí nad Labem

Současnost

Deváté největší město České republiky, Ústí nad Labem, jehož historie sahá až do poloviny 11. století, leží nedaleko německých hranic, asi 100 km severně od prahy, v překrásném údolí řeky Labe, která zde protéká Českým středohořím. Na sever od města se nacházejí krušné hory a Labské pískovce s turisticky vy-hledávanou oblastí Česko-Saského Švýcarska. Město je proslulé převážně svým průmyslovým charakterem se zaměřením na chemii a těžbu hnědého uhlí. Jeho historický vývoj je úzce spjat jak s významnou říční cestou, tak i s členitostí krásného okolí. Turistického návštěvníka může v první řadě zaujmout nakloněná kostelní věž. Vychýlení v její špici představuje téměř dva metry.

Se svými téměř 100 000 obyvateli plní dnes toto průmyslové centrum úlohu současného administrativního střediska regionální správy Severních Čech. V současné době je sídlem správního magistrátu a obvodních úřadů, dále okresního i dalších úřadů (pozemkového, živnostenského, finančního) jako prvé instance státní správy.

Zajímavosti

Větruše

Jdeme z Mírového ( nebo i z Lidického) náměstí kolem autobusového nádraží k železničnímu viaduktu, kde si prohlédneme záznamy o stavu vody za největších labských povodní.Dne 30. března 1845 vystoupila na 9,11 m nad normál a 11. července 1954 na 7,64 m. Ale i při jiných záplavách během několika století rozlila se voda až do ulic města, jak je zaznamenáno na tomto měřidle.Projdeme průchodem pod tratí na Teplice a po mostě přes černou Bílinu a octneme se v trojúhelníku železničních viaduktů.Ještě přejdeme trmickou silnici a již stoupáme po serpentinové cestě zvané Soudní.Tudy vodili trestance, aby nahoře byl vykonán trest, na němž se usnesl městský soud / měl i právo hrdelní). Tak r. 1680 po této cestě odváděli z ústecké věznice k šibenicím na Soudním vrchu čtyři vůdce potlačeného selského povstání ( z panství Krásný Les, Všebořice a Krásné Březno).

Nad železniční tratí z nádraží západního na východní se zdvihá stráň, zabezpečená kamenným zdivem v roce 1900, když železniční správa zjistila, že se svah pomalu sesouvá. Je z čedičového tufu, který se drobí a po deštích se celá stráň posunovala. Při zajišťovacích pracích vykopali dlouhé štoly a narazily i na hnědé uhlí z doby oligocenní v tenkých vrstvách a špatné jakosti. Vystoupíme až k restauraci postavené ve švýcarském stylu na přelomu století. Její věž je výraznou dominantou celkového pohledu na Ústí.

Shlédneme odtud velikou část labského údolí oběma směry, hrad Střekov a "jezero" nad zdymadly, Ústeckou bránu pod městem a za ní Svádov a Kozí vrch, přímo na východ amfiteatrálně položený Střekov, nad ním malwbnou skupinu hor s Vysokým Ostrým, dále vlevo Sokolí hřeben, Bukovou,Dobětickou výšinu s Erbenovou vyhlídkou, Holoměř, Střížovickou horu a za námi hradbu Krušných hor s nakléřovickým kostelíkem na hřebenu.

Hrad Střekov

Upravená hradní zřícenina tvoří výraznou dominantu na jihu města nad pravým břehem Labe na 100 m vysoké znělcové skále. Hrad byl založen k ochraně obchodní cesty v roce 1318. Romantický vzhled hradní zříceniny přitahoval řadu významných osobností (např. malíř Adrian Ludwig Richter, Ernst Gustav Doerel, skladatel Richard Wagner, básník Karel Hynek Mácha). V letech 1923 – 1936 byla pod hradem, na řece Labi, postavena Masarykova zdymadla s plavební komorou a elektrárnou.

Do hradního paláce je umístěna expozice historie hradu a blízkého regionu. Z terasy od restaurace je překrásný výhled na město a do labského údolí. Po roce 1989 se hrad vrátil do vlastnictví Lobkowiczů.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Kostel byl postaven kolem r. 1318. V době husitských válek byla zničena jeho věž a trojlodí. S obnovou se začalo až po r. 1452. V 80. letech 19. století byl přestavěn v pozdněgotickém stylu. Bombardování města v dubnu 1945 vážně narušilo základy chrámové věže a od té doby je věž vychýlena od kolmé osy téměř o 2 m. Dominantou je oltář se skleněnou nohou, který reprezentuje umění 20. století.

Kostel sv. Vojtěcha

Barokní kostel s dominikánským klášterem postavil v letech 1715-1730 významný severočeský stavitel Octavio Broggio na místě stejnojmenné stavby z r. 1070. V roce 1972 zde byly instalovány druhé největší varhany v České republice.

Městské divadlo

Městské divadlo bylo postaveno v letech 1908-1909, podle projektu vídeňského architekta Alexandra Grafa v novobarokním stylu, s kapacitou 878 návštěvníků. Slavnostního otevření se dočkalo 21. září 1909. Interiér krášlí alegorická nástropní freska Eduarda Veitha s alegoriemi Podnikání, Pilnosti, Obchodu, Dopravy a Prů-myslu, které jako novodobé múzy provázejí Apollóna. Nebývalý rozkvět zažilo divadlo v letech 1920-1929 a 1933-1941, kdy pod vedením Rakušana Alfréda Hutiga dosáhlo překvapivě vysoké umělecké úrovně a pěvci evropského formátu si v Ústí nad Labem doslova podávali dveře. Nacistická okupace v roce 1938 znamenala konec českého divadelního života. Na podzim roku 1944 byla z existen-čních důvodů činnost divadla zastavena. V květnu 1945 bylo divadlo nazváno „Slovanské divadlo Beneše a Stalina“, o měsíc později bylo toto absurdní pojmenování změněno na „Městské divadlo v Ústí nad Labem“. První poválečné představení se uskutečnilo 30. června 1945 uvedením Prodané nevěsty a násled-ně ústecké divadlo dosahovalo mnoha mezinárodních úspěchů, zejména v letech l962 – 1974, kdy jej vedl František Vajnar. Vedle opery zde již od roku 1946 působí i baletní soubor. V letech 1987 – 1993 byla budova nákladně rekonstruována, divadlo vybaveno nejmodernější scénickou technikou a vedle historické budovy byla postavena nová správní budova. Současným repertoárem je opera, opereta a balet.

Kostel apoštola Pavla (Červený kostel)

Novorománský kostel postavili ústečtí protestanti, vysvěcen byl r. 1906. Stavba je pozoruhodná ozdobnou cihlovou fasádou, užitím betonových prefabrikátů na klenbu lodi a stylově jednotným vnitřním vybavením. Z původních tří kostelních zvonů zbyl pouze největší, s vyobrazením Martina Luthera.

Historie

Historie osídlení sahá až do doby před více než 20 000 lety - již tehdy žili v údolí řeky Bíliny na Ústecku lidé. Dokládají nám to archeologické nálezy z okolí Stadic nedaleko Ústí nad Labem. Zde bylo v roce 1987 na svahu vrchu Rovného nad řekou Bílinou objeveno místo, kde žili lovci mamutů. Údolí řek Bíliny a Labe bylo pro své příhodné životní podmínky osídleno od poslední doby ledové řadou různých prehistorických kultur a národů. Přibližně v polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu se v severozápadních Čechách usadili Slované.

První písemná zmínka o osadě je z roku 1057. V zakládacím aktu kapituly litoměřické je písemná zmínka o osadě Ustie, ve kterém je celnice. Výhodná poloha umožňující kontrolu důležité křižovatky obchodních cest zvyšovala význam tohoto místa, až se stává obec centrem celé oblasti.

Král Václav I. povýšil osadu na královské město mezi lety 1233 - 1249 a nechal město obestavět hradbami. Zakládací listina se do dnešní doby nedochovala, shořela zřejmě při požáru městav roce 1325. Existuje však listina z roku 1249, v kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Za krále Jana Lucemburského byl založen na pravém břehu hrad Střekov, který převzal funkci strážního hradu.

Rozvoj a život královského města přerušily husitské války. I když nedaleko Ústí nad Labem si proslulý husitský vojevůdce Jan Žižka vybudoval svůj hrad Kalich, tak město Ústí nad Labem zůstalo věrné císaři a českému králi Zikmundovi. V roce 1426 husité dobyli město a zcela ho vyplenili. Město zůstalo pusté po několik let. Od konce třicátých let 15. století se začalo Ústecko pomalu obnovovat z ran husitských válek.

K výraznějšímu rozvoji došlo za panování Jagellonců na přelomu 15. a 16. století. Rozvoj města je spojen s úspěšným rozvojem celých severo-západních Čech jako oblasti dolování a zpracování stříbra a cínu.

V 16. století a počátkem 17. století se na Ústecku rozvíjela renesanční kultura. Prolínal se zde katolicismus a protestantismus, který přinesl své plody v typickém stylu zvaném saská renesance.

Do života Ústecka zasáhla drastickým způsobem třicetiletá válka. Několikeré pustošení Ústecka procházejícími armádami vyhnalo řadu obyvatel z domovů. Hodně jich hledalo azyl v nedalekém Sasku.

Ani 18. století nebylo bohužel obdobím klidu a míru. Právě Ústeckem procházela řada armád během válek, které vedla císařovna Marie Terezie nebo její syn císař Josef II. Několikrát na Ústecku pobýval i jeden z největších nepřátel Marie Terezie - pruský král Fridrich Veliký.

Přelom 18. a 19. století byl nejen věkem osvícenství a nastupující průmyslové revoluce, ale i věkem romantismu. Pro Ústecko tuto dobu symbolizuje například pobyt slavného německého spisovatele Johana Wolfganga Goetha, který Ústí navštívil v roce 1812. V roce 1813 se u Chlumce odehrála jedna z významných bitev napoleonských válek - bitva mezi francouzským armádním sborem a spojeneckými vojsky Rakouska, Ruska a Pruska. Ve dnech 29. a 30. srpna 1813 zde uvedené armády ztratily více než 20 000 vojáků. V bitvě zvítězili spojenci, kteří tak mohli soustředit své síly k rozhodujícímu střetnutí u Lipska, kde vojenská sláva francouzského císaře Napoleona I. utrpěla zdrcující porážku.

Značný rozvoj města nastává po roce 1948, kdy dochází k uvolnění politického a komunálního života a k rozvoji průmyslu. V Ústí nad Labem je toto období spojeno především se stavbou železnice, založením Spolku pro chemickou a hutní výrobu (1856), který si od té doby držel trvale pozici nejvýznamnějšího ústeckého podniku. Mimo jiné vedl tento rozmach k výraznému nárůstu počtu obyvatel (v průběhu třiceti let od roku 1860 více jak dvojnásobek). Začíná se rozvíjet i doprava říční, první parník Bohemie vyplouvá z Ústí již v roce 1841.

První světová válka přinesla městu strádání, její konec pak znamenal přičlenění města i celého kraje k nově vzniklé Československé republice. V meziválečném období rozvoj města a průmyslu gradoval, současně se rozvíjel i kulturní a společenský život města.

V roce 1938 bylo město na základě tzv. Mnichovské dohody zabráno německými vojsky a přičleněno k říši, což mělo v tu dobu podporu naprosté většiny obyvatel. V roce 1945 město těžce poškodily nálety spojeneckých armád.

Po druhé světové válce bylo na základě tzv. Benešových dekretů vysídleno prakticky veškeré německé obyvatelstvo a oblast byla osídlena novými obyvateli. Totalitní komunistická vláda znamenala sice rozvoj průmyslu, ale také necitlivé asanace historického jádra a soustavnou devastaci životního prostředí. Tyto škody se daří napravovat až od pádu komunistického režimu v roce 1989.

V současnosti je město rušnou dopravní křižovatkou a znovu se rozvíjejícím moderním průmyslovým městem, které těží opět, jako již několikrát v historii ze své výjimečné polohy na hranici dvou významných evropských zemí - České republiky a Německa.

Další informace

Web: www.usti-nad-labem.cz

Děčín

Současnost

Město Děčín se rozprostírá v široké kotlině na obou březích Labe a je nejníže položeným městem České republiky (135 m n.m.).Ve 13. století založil král Přemysl Otakar II. při soutoku řek Labe a Ploučnice pod hradem královské město, které po celou dobu své existence vždy využívalo svých královských výsad. Díky své poloze je Děčín často nazýván bránou severních Čech.

Děčín je významným říčním přístavem, důležitou železniční křižovatkou a leží na křižovatce několika významných silničních tahů. Přitom je centrem Národního parku České Švýcarsko, ve kterém svým jedním z největších katastrálních městských území zaujímá značnou část.

Zajímavosti

Dominantou města je zámek se štíhlou věží, tyčící se na skalní ostrožně nad soutokem Ploučnice a Labe. K zámku a do Růžové zahrady může návštěvník dojít pozoruhodnou cestou zvanou Dlouhá jízda, která je unikátním dílem barokního stavitelství v Čechách. Pozornost návštěvníků jistě upoutá nově otevřené "Muzeum loutek profesora Knížáka". K Děčínu neodmyslitelně patří zoologická zahrada a Okresní muzeum orientované na dějiny labské plavby - expozice o vývoji lodní dopravy na Labi.

Přímo v Děčíně a jeho okolí najdeme hned několik zajímavých vyhlídek. Pastýřská stěna (se stejnojmennou restaurací) se vypíná na skále přímo proti děčínskému zámku a můžete z ní přehlédnout celé vnitří město.

Děčínský zámkek

Někdy v polovině 13. Století byl na ostrožně nad řekou Labem vystavěn podle nové západní techniky kamenný hrad, který plnil také funkci pohraniční pevnosti. O jeho významu svědčí skutečnost, že byl zařazen k těm panovnickým državám, které měl král Václav II. Roku 1283 zastavit Otovi V. Braniborskému jako záruku výkupného ze zajetí.

Ve stavebním vývoji hradu v době Vartenberků a pánů z Bünau sehrála svou roli praxe rozdělování majetku (tedy i hradu) mezi jednotlivé členy těchto rodů. Nejpozději v poslední čvrtině 14. Století se hrad již diferencoval do dvou částí – “zadního” (horního) hradu na západní straně ostrožny a “předního” (dolního) hradu na východě. Zatímco mezi nimi byl hluboký “zadní” příkop (později Orlí, zrušen 1790), “přední” příkop odděloval dolní hrad od nevelkého opevněného předhradí na východní straně ostrožny. Její strmý skalnatý terén byl využit ve fortifikačním systému hradu i vartenberského města. Proměnu hradu, k jehož pozůstatkům patří některé sklepní prostory, fragmenty zdiva i zbytky hradebních a parkánových zdí, nelze zatím rozpoznat. Jeho původním jádrem bylo věžovité stavení na jihozápadní straně ostrožny.

Páni z Bünau přeměnili hrad ve 2. Polovině 16. Století v pohodlnějším sídlo, které odpovídalo nákladnějšímu způsobu života renesanční šlechty. Zmiňuje se zde kaple, rytířský sál, bohatá obrazová a genealogická výzdoba, lékárna, lázeň či šermírna, ale rovněž řada hospodářských zařízení (kovárna, pekárna, pivovar, porážka dobytka, dílny aj.). Zatímco “horní” hrad zůstával v zásadě středověký (hlavní budova orientována gotickým stupňovitým štítem na západ podržela svoji podobu do poslední čvrtiny 18. Století), v “dolní” části vystavěli Bünauští několik objektů nově. Dochovala se znaková aliance Güntera z Bünau a Magdaleny z Ebeleben z roku 1573.

Velké změny přinesla raně barokní přestavba, zahájená v roce 1662 hrabětem Maxmilliánem Thunem, která trvala třicet let. Budovy na severní straně ostrožny byly architektonicky spojeny, na východní straně nechal Maximillián vystavět vstupní křídlo s výrazným průčelím (znaková výzdoba, nápisy) a v jižní části dal postavit zámeckou věž a konírnu s terasou (konírna patří k nejcennějším uměleckým památkám v prostoru zámku). Na západní a z části i na jižní straně zachoval staré paláce a hradní kapli sv. Jiří. Ostrožna nedovolovala plošné rozšíření zámku, a protože objekt měl stále statut pevnosti, bylo třeba skloubit představy barokního velmože s požadavky na obranné funkce (v rámci úprav fortifikačního systému vznikla na severní straně dělová bašta).

Po pruské invazi (1778) zrušil císař Josef II. pevnostní statut děčínského zámku (1779, v rámci rozhodování o výstavbě Terezína), neboť jeho opevnění již nemohlo odpovídat soudobým vojenským požadavkům.

Rakouský podmaršálek Václav Josef hrabě Thun zahájil v roce 1786 rozsáhlou přestavbu, která skončila roku 1803: byla stržena většina starých paláců, kaple i příčné nádvorní křídlo. Orlí příkop byl překlenut a využit pro vinné sklepy; přebudováním jihovýchodního stájového traktu vznikly nové sály (divadlo, knihovna); nestejná úroveň budov byla srovnána a trakty byly sjednoceny architektonickými prvky i povrchem fasád. Zámek tak získal nynější raně klasicistní podobu (J. W. Kosch). Na straně k řece byla postavena štíhlá vznosná věž (věžní hodiny byly nově uvedeny do chodu poprvé v r. 1967). V 19. Století se uskutečnily pouze drobnější stavební úpravy (J. Ch. Schuricht, později hlavně hraběcí stavitel ing. J. Čejka).

V roce 1932 prodali Thunové zámek československému státu, který sem umístil kasárna. Hraničářský prapor č. 1 vystřídal v r. 1938 wehrmacht a po československé armádě, která se sem r. 1945 vrátila, přišlo do Děčína roku 1968 sovětské vojsko, jeho pobyt způsobil celému zámeckému areálu velké škody.

V současné době je zámek přístupný veřejnosti.

Historie

Osídlení Děčínské kotliny je v podstatě souvislé od doby laténské, jak dokládají archeologické nálezy, jak na pravém břehu na Kvádrberku, v okolí Kamenické a Riegrovy ulice, tak na levém břehu mezi Rozbělesy a Podmokly v prostoru tzv. Velkého písku. Slovanské osídlení lze doložit archeologickými nálezy ze zámecké skály, Starého Města a Rozběles již od 7. století n.l. a první písemná zmínka o provincii Děčín (což předpokládá správní sídlo) je z roku 993. Osídlení bylo založeno v místech starého labského brodu, přes který procházela obchodní cesta.

Přemyslovské hradiště na zámecké skále, založené jako správní centrum ke střežení labské vodní cesty, bylo v první polovině 13. století nahrazeno kamenným hradem, pod kterým, na jižní straně zámecké skály v nízké říční terase, založil Přemysl Otakar II. Královské město Děčín se stříbrným královským lvem třímajícím parmu ve znaku. Panství spravované z královského hradu Děčín přešlo postupně na rod Markvarticů, který kolonizoval tuto část severních Čech.

Rod Vartenberků, který byl z tohoto rodu, učinil z Děčína správní centrum svého panství. V první polovině 14. století postihlo královské město na jižní straně zámecké skály několik ničivých povodní, které donutily jeho obyvatele k přesídlení na severní stranu zámecké skály, kde bylo Vartenberky na vyšší labské terase založeného poddanské město /dnes se jedná o území okolo Masarykova náměstí/. Na toto město přešla kromě názvu a městského znaku i privilegia vztahující se k labskému obchodu, říční dopravě a rybolovu.

V první polovině 15. století postihlo město několik požárů v důsledku tažení husitů a válek Vartenberků s Lužickým Šestiměstím. V průběhu 16. a 17. století změnilo panství Děčín několikrát majitele, po rodu Vartnberků ho získali Trčkové z Lípy, posléze saský rod Salhausenů a nakonec rod rytířů z Bünau. Za jejich panství došlo k prudkému rozvoji města, který měl základ v rozvoji labského obchodu, řemeslné výroby, a získání práv výročních trhů. Ve městě byly založeny řemeslné cechy a město provozovalo cihelnu, vápenku a kamenolomy. Ve vlastnictví města byly loděnice, přístaviště a přívozy, které přispívaly do městské pokladny. Děčínští měšťané v té době participovali nejen na labském obchodu se Saskem, ale i na dálkovém obchodu přes Hamburk do dalších států Evropy. V této době se opět zaplnila požáry zpustošená městiště uvnitř městských hradeb a město se začalo rozrůstat do předměstí. Tento rozvoj byl zastaven stavovským povstáním a třicetiletou válkou, které šly ruku v ruce s rekatolizací tohoto prostoru. Rod Bünauských musel v roce 1628 prodat panství Děčín císařskému plukovníkovi Kryštofu Šimonovi z Thunu. V majetku rodu Thun – Hohenstein zůstalo panství do roku 1918. Třicetiletá válka a s ní spojené požáry a epidemie moru změnily kvetoucí město na malé nevýznamné městečko. Po skončení třicetileté války byl stavebně opravován pouze děčínský hrad, který Thunové přestavěli na velkolepé barokní sídlo obklopené zámeckým okrskem na úpatí zámecké skály.

Nový rozvoj město zaznamenalo až koncem 18. století kdy byl zrušen pevnostní statut Děčína. Thunové přestavěli zámek do stávajícího klasicistního tvaru a město pomalu navazovalo na válkami přetrhané styky v labském obchodu. Po výstavbě železnice spojující Prahu s Drážďany v roce 1851 a zahájení pravidelné paroplavby po Labi se začal na území Děčína a zvláště na levobřežní straně na území Podmokel prudce rozvíjet průmysl. Výborné dopravní spojení, zajišťované stávajícími a nově stavěnými železničními tratěmi směrem na Teplice a Českou Kamenici, spolu s Labskou plavbou a nově stavěnými silnicemi, učinilo z Děčína a Podmokel významný dopravní uzel a díky snadnému dovozu materiálu a odvozu výrobků i průmyslové centrum nejen tohoto regionu. V Podmoklech na pozemcích vrchnostenského velkostatku vyrostly průmyslové podniky, jejichž potřeba pracovních sil podnítila vzestup bytové výstavby. Malá ves Podmokly se v letech 1890 – 1914 změnila ve dvacetitisícové secesní město(povýšené na město v roce 1901).

Po vzniku ČSR pokračoval rozvoj obou měst až do roku 1942, kdy bylo dvojměstí Děčín – Podmokly, spolu se Starým Městem, sloučeny do jednoho města pod názvem Děčín, které dále používá původní znak královského města. Po roce 1945 se město postupně sloučilo s okolními samostatnými obcemi (Rozbělesy, Chrochvice, Želenice, Vilsnice, Bynov, Bělá, Boletice, Nebočady, Březiny, takže současný Děčín má 33 částí. V šedesátých letech 20. století byl historický střed města narušen necitlivým zbouráním původní zástavby a její náhradou panelovými domy. Význam labské plavby byl tehdy umocněn přenesením sídla GŘ ČSPLO do Děčína, který díky novému přístavu v Loubí a jeho napojení na železnici zůstal důležitým dopravním a díky rozvitému průmyslu i průmyslovým centrem.

Po změnách, které sebou přinesl rok 1989, se začal měnit i vzhled města. Do té doby omšelé bytové domy dostaly nové fasády, rozvinula se odvětví zajišťující zázemí pro zvýšený turistický ruch. Po odchodu sovětské armády z děčínského zámku byla zahájena jeho obnova. Zároveň však prudké omezení lehkého a strojírenského průmyslu (Diana, Benar, Wico, Desta) s sebou přineslo zvýšení nezaměstnanosti, které dále prohloubilo omezení labské plavby. Tyto následky se teprve v posledních letech daří postupně eliminovat rozšiřováním výroby v podnicích, které přečkaly počáteční změny, případně budou vytvořeny s předpokládaným rozvojem labské plavby v souvislosti se stavbou labských stupňů, které zabezpečí celoroční splavnost Labe. Tím by byla zatraktivněna labská cesta i pro vodní turisty (jachty). Dále Děčín zůstává východiskem pro turisty, kteří navštíví romantickou krajinu Česko-Saského Švýcarska a zároveň je ideálním centrem pro rekreační cesty do německého příhraničí.

Další informace

Web: www.mudecin.cz

Teplice

Lázeňské město Teplice v Čechách

Město Teplice je posazeno do příjemné krajiny mezi Českým středohořím a masivem Krušných hor, nedaleko od hranic se SRN.

Nález horkých léčivých pramenů je datován již do roku 762. Další vývoj zařadil Teplice mezi nejstarší lázně v Evropě. Jejich sláva dosáhla celoevropského rozměru, za což hovoří mnohé slavné osobnosti, které využili léčivosti teplických pramenů. Mezi nejslavnější návštěvníky patřil Goethe, Beethoven, Chopin, Liszt.

Teplice a blízké okolí nabízejí klid parků, zajímavou architekturu empírových i secesních staveb, dostatek přírodních i historických pozoruhodností. Přitažlivé pro návštěvníky je Zámecké náměstí se sochařským skvostem morového sloupu od Matyáše B. Brauna z roku 1718.

Teplice jsou známy ale i jako tradiční výrobce zejména v oblasti skla a keramiky. Významní producenti z těchto míst jsou dostatečně proslaveni nejen u nás, ale i ve světě.

Současné Teplice jsou městem zeleně a fontán, kde každý návštěvník - i ten nejnáročnější - nalezne kout, který ho potěší a kam se bude rád vracet.

Vlastní jméno Teplice je slovanského původu a znamená místo s vývěrem teplých pramenů (= teplice). V latinské podobě „in Teplicz“ se poprvé objevuje v tak zvané Jarlochově kronice z počátku 13. století. Můžeme jej však téměř bezpečně objevit i v latinském úsloví „ad aquas claidas“ („u teplých vod“), které použil kronikář Vincentius ve zprávě o zbudování nového ženského kláštera. Ten totiž v záznamech pro léta 1156-1164 uvádí, že královna Judita založila u teplých vod a k poctě sv. Jana Křtitele klášter benediktinek.

Hlavním léčebným zdrojem jsou termální prameny, vyvěrající z porfyrových vrstev. Zdroj teplické termální minerální vody je charakterizován jako přírodní, slabě mineralizovaný, hydrouhličitano-sírano-sodného typu, se zvýšeným obsahem fluoridů a mírným obsahem radonu. K lázeňským účelům jsou používány termální prameny "Pravřídlo" a "Hynie". Teplota vyvěrající termální vody je 39-44°C.

Ve všech lázeňských domech jsou prameny využívány především k léčení pohybového ústrojí a cévních nemocí. Na základě medicíny a balneologie má dobré výsledky léčba poúrazových stavů a léčení dětí s poruchami hybnosti následkem poškození centrální nervové soustavy. Úspěšně se léčí profesní nemoci vyvolané vibracemi.

Zajímavosti

Pozvánka na Doubravskou horu

Mohutné věže a pozůstatky opevnění s kasematy podněcovaly fantazii spisovatelů k spřádání příběhů o rytířích, mordech a zjevování duchů. Autoři románů byli dávno zapomenuti, ale vymyšlené historky o Doubravské hoře jsou stále živé. Na vrcholu hory mělo být pohanské obětiště, z hradu prý vedly tajné chodby na Kyšperk a v dolní bráně při vstupu do obory se zjevoval počestným teplickým měšťanům jezdec ve zbroji.

Od konce 18. století byla Doubravská hora zpřístupněna návštěvníkům. Cesta z úpatí na vrchol netrvá déle než půlhodinu, ale pohodlnější turisté mohli vyjet nahoru na soumarech nebo v kočárech. Zdolání Doubravské hory je dosud standardním bodem programu všech lázeňských hostů. A taktéž načerpání sil v restauraci Panorama.

Stavbu restaurace a vyhlídkové věže na hradních troskách provedl architekt Bedřich Ohmann, pozdější profesor pražské Uměleckoprůmyslové školy a vídeňské Akademie výtvarných umění. Pojal ji v duchu romantizující novogotiky hledající inspiraci v prostředí rytířských hradů. Originální pohlednice je provedena v reliéfní úpravě. Rohy budov, okraje střech kulatá věž a střešní okénka vystupují mírně z plochy, zatímco dveře a okna v přízemí jsou vtlačena dovnitř.

Hradní příkop a kasematy byly proměněny v pěkné vycházkové cesty a parky. Kolem dokola se rozprostírá nádherné panoráma; malebné horské skupiny ohraničující bohatě osídlenou, úrodnou rovinu, kterou na jedné straně Bělá se svými přítoky spěchá k Labi, na druhé straně ji všemi směry protínají železniční tratě, postavené v poslední době."

Botanická zahrada Teplice

Botanickou zahradu najdete na úpatí tzv. Písečného vrchu v Teplicích. Zahrada byla založena ve 2. polovině 19. století hrabětem Clary-Aldringenem. Zahrada se rozkládá na dvou hektarech, z toho více než polovina zabírají skleníky. Zahrada je otevřena celoročně, denně, mimo pondělí.

Z důvodu rekonstrukce skleníků je botanická zahrada do 30. dubna 2006 uzavřena.

Otevřeno:
březen - září
úterý - neděle 9.00 - 18.00 hodin
říjen až únor
úterý - neděle 9.00 - 17.00 hodin

Historie

Počátky historie Teplic jsou spojeny s lázeňskými prameny. Léčivé prameny v teplickém údolí byly známy již asi před 2000 lety, což dokládají nálezy keltských mincí a šperků či římských mincí z počátku našeho letopočtu v Pravřídle. Existence pramenů v blízkosti zemských stezek vedla k založení benediktského kláštera na počest sv. Jana Křtitela. Klášter byl postaven v letech 1158-1164 z podnětu královny Judity.

O historii teplických zřídel píše v České kronice Václav Hájek z Libočan v roce 1541. Dle pověsti byly horké prameny objeveny v roce 762 pastevci českého vladyky Kolostůje, který na tomto místě nechal postavit hrad. I přes nálezy římských mincí je rok 762 spojován nejen s počátky lázeňství, ale i s počátky města Teplice.

Osada, vyrůstající v předklášteří a nazvaná po teplých pramenech Teplice se mění v průběhu XIII.století na město poddané klášteru. Z těchto dob se dochovalo pouze několik zpráv o rozmachu lázeňství. Velkou dobou teplických lázní bylo XVI. století, kdy došlo k velkému rozvoji lázeňství. Vznikají první lázeňské budovy v okolí Pravřídla, přijíždějí vznešení zahraniční hosté s početnými doprovody a lázeňský život je doplňován čilým společenským a kulturním duchem. Teplice prožívají hospodářský vzestup a mění se z nepříliš významného městečka na výstavnější město s reprezentativnějšími stavbami. Na rozhraní XVI. a XVII. století se teplické lázně těší tak velkému zájmu, že nejsou schopny ubytovat všechny návštěvníky. V druhé polovině XVII. století jsou již Teplice spojovány s rodem Clary Aldrigernů, kteří dále rozvíjejí lázeňský život. Pravidelnými návštěvníky lázní se stávají sasští kurfiřti doprovázeni početnou společností. Zvyšující se návštěvnost a náročnost hostí vyvolává nutnost rozšíření lázní o nevyužívanou oblast Šanova, kde se staví budovy Sirných a Hadích lázní a zpřístupněny jsou i Kamenné lázně. V této době vznikají i další význačné objekty sloužící k zábavě a kulturnímu vyžití lázeňských hostů. V roce 1709 jsou poprvé sčítáni lázeňští hosté. Je jich napočteno 653, vesměs příslušející k vyšším společenským vrstvám. Z cizinců jsou zde nejpočetněji zastoupeni Sasové, v menším množství Dánové, Francouzi, Prusové a Rakušani. V roce 1712 navštívil Teplice car Petr Veliký, aby vyzkoušel účinek termální vody.

V XVIII. století se Teplice začínají lišit od ostatních lázeňských míst. Za sedmileté války (1756-1763), jejíž vojenské akce probíhají v nejbližším okolí jsou Teplice prohlášeny nevojenským městem, ve kterém se mohou léčit vojáci obou stran. Teplice získávají pověst lázní válečníků, v nichž se léčí následky válečných zranění. Také při dalších válečných konfliktech se Teplice stávají lazaretním městem.

Město je dále zvelebováno v okolí zámku, je přistavěno divadlo, kde hostují divadelní společnosti a jsou konány lázeňské koncerty. Pro pohodlí návštěvníků jsou budovány příjezdové silnice, je zřízen poštovní úřad a celnice, instalováno je i veřejné osvětlení. V červnu roku 1793 narušil život lázeňského města obrovský požár, který proměnil v popel velkou část města, včetně lázeňských budov. Ihned bylo přikročeno k výstavbě nového města, které by bylo schopno, co nejdříve přivítat další lázeňské hosty. V dalších letech vznikají léčebné a ubytovací objekty, jejichž empírový sloh je dodnes pro Teplice charakteristický.

V roce 1813 se v Teplicích setkávají hlavy ruského, rakouského a pruského státu, ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a pruský král Fridrich Vilém III., výsledkem jednání je společný postup proti Napoleonovi. Po vítězství nad Napoleonem se zde léčí vojáci všech armád a začíná období největšího rozkvětu lázní, jejichž pověst se šíří po celé Evropě. Město se rozrůstá a vynucuje si bourání městských zdí a bran. Divadlo, koncerty, plesy a promenády, to vše je určeno hostům, kteří se přijeli do teplických lázní léčit a pobavit. Slavné období, kdy jsou Teplice označovány a "Salon Evropy" či "Malou Paříž" přivádí do města význačné osobnosti, což dokládají seznamy lázeňských hostů, vydávané tiskem od roku 1801. V roce 1812 dochází v Teplicích k prvnímu a jedinému setkání Ludwig van Beethovena s Johannem Wolfgangem Goethem, které však oba navždy odcizilo. Několikrát Teplice navštívil Richard Wagner, který zde nalezl inspiraci k "Tannhäuserovi" a jiným skladbám, koncertovali zde Frederik Chopin a Ferenz List. Z osobností české obrozenecké generace připomeňme Františka Palackého, Josefa Jungmanna a Josefa Dobrovského. Z pozdějších osobností Františka Škroupa a Jana Nerudu.

Druhá polovina XIX. století je na Teplicku dobou prudkého průmyslového rozvoje, který umožnila rozsáhlá těžba uhlí. Na předměstí a v okolí města vyrůstají sklárny, textilky, továrny strojírenské, chemické a keramické.

Světová válka omezila život v lázních, který se opět rozvinul za první republiky, kdy do Teplic znovu přijíždějí návštěvníci, především ze zahraničí.

V dobách socialismu dochází nejen k rozvoji lázní, ale i průmyslu. Bohužel tato doba přinesla i negativní vliv na město. Dochází k bourání některých historických budov a k celkovému chátrání města.

Zlom přichází až po listopadu 1989, kdy dochází k razantní privatizaci, která má za následek rychlou obnovu a opravu domů. Město si dalo za cíl vrátit Teplicím jejich bývalý lesk a slávu. A toho lze dosáhnout zase jen ve spojení s lázněmi a jejich prameny.

Další informace

Web: www.teplice.cz

Drážďany

Současnost

Drážďany (německy Dresden, lužickosrbsky Drežďany, z čehož vznikl dnešní název) jsou zemským hlavním městem a současně největším městem Svobodného státu Sasko s postavením statutárního města na úrovni okresu (Kreisfreie Stadt).

Slovo Drážďany (německy Dresden) bylo odvozeno ze starosrbského označení Drežďany pro lidi bažin a lužních lesů. Je hlavním městem Svobodného státu Sasko (německy Freistaat Sachsen). Leží přibližně 50 km severně od české hranice.

Z původně rybářské vesnice, sídla kupců a markraběcího sídla se Drážďany vyvinuly do lázeňské a královské rezidence a staly se později zemským hlavním městem Saska. Drážďany jsou politickým centrem svobodného státu se sídlem zemské vlády, sněmu jakož i dalších zemských úřadů. Město, jenž má postavení statutárního města, je sídlem vládního obvodu Drážďany, Technické Univerzity, stejně tak dalších mnoha Vyšších odborných a postgraduálních škol. Je důležitou dopravní křižovatkou.

Počet obyvatel překročil ca. 1852 hranice 100.000, čímž se staly Drážďany velkoměstem. Město tvoří jádro stejnojmené aglomerace ve střední Evropě. Spolu se Cvikovem (německy Zwickau), Saskou Kamenicí, Lipskem (něm. Leipzig) a Halle tvoří Drážďany „metropolitní region saského trojúhelníku“. Nicméně do roku 2006, kdy se bude slavit 800. výročí založení města, si Drážďany předsevzaly opět se stát jedním z nejhezčích německých měst. Proto se již nyní investují miliardy do rekonstrukcí a restaurátorských prací - již nyní jsou vidět skvělé pokroky. Stačí si jen prohlédnout "nový" Frauenkirche nebo rezidenční zámek, nejznámější symboly obnovy města. Celé čtvrti, jako vnější Nové město se svými hospůdkami, dvory a útulnými koloniály, ožívají a rozkvétají do krásy.

Více než jiná města Drážďany těží ze svého okolí: severně od města se uprostřed úrodných vinic prostírá Míšeň, město věhlasného porcelánu, jižně je to co by kamenem dohodil do Saského Švýcarska, fantastického světa pískovcových skal, stolových hor a skalních bludišť.

Drážďany se mohou chlubit četnými uměleckými sbírkami světového formátu, za něž vděčí rodu Wettinů, především pak Fridrichu Augustu I., jenž vešel do dějin jako "Silný", a jeho synovi a následovníkovi Fridrichu Augustu II. To oni kupovali po celé Evropě malby a umělecké cennosti, na nichž dnes spočívá věhlas Drážďan jako kulturní metropole. A jim také město vděčí za jedinečné stavební památky: Zwinger, katedrálu, zámek, Frauenkirche a palác.

Město bylo už od pradávna nejkrásnější vlastní centrum města přímo na Labi: až se za vlahého letního večera budete procházet po Brühlově terase, budete vnímat chlad stoupající od řeky a vychutnávat výhled na Nové město a klenuté mosty, pak pochopíte, že Drážďany mají s Florencií společného mnohem víc než jen kulturní poklady.

Zajímavosti

Díky svým četným historickým památkám je toto město právem nazýváno "Labská Florencie".

Nejznámější stavbou Drážďan je Zwinger. Byl postaven roku 1732 a po válce rekonstruován do roku 1964. Jeho součástí je Korunová brána, Koupel nymf (soubor plastik a fontán), obrazárna Semperbau postavená roku 1854, sbírka porcelánu, Matematicko-fyzikální salón a historické muzeum.

Na náměstí Theaterplatz s částečně rekonstruovaným zámkem ze 16. století se nachází také Opera a katedrála z roku 1754 s interiérem z 18. století, která byla bývalým katolickým dvorním kostelem. Na vnější straně spojovací chodby mezi zámkem a bývalými konírnami se nachází tzv. Průvod knížat z roku 1906. K dalším významným stavbám patří například Brühlská terasa z roku 1738 (tzv. Balkón Evropy) se Zelenou klenbou (bývalá klenotnice), trosky kostela Panny Marie z roku 1738 zachovávané jako památník obětí bombardování roku 1945, náměstí Altmarkt s chrámem sv. Kníže z 18. století, radnice.

Mezi další zajímavosti patří Johanneum ze 16. století (Muzeum dopravy), Zemský dům postavený roku 1776 (Muzeum dějin města), Městské muzeum hygieny z roku 1930, Jägerhof ze 17. století (Muzeum lidového umění). Občanům české republiky dobře poslouží na procházku pěší zóna vedoucí od Hlavní stanice přes třídu Pražská ulice, náměstí Neustädter Markt s pomníkem Zlatý jezdec z roku okolo 1730 a třídu Straße der Befreiung.

Historie

První písemná zmínka o Drážďanech pochází z roku 1206. Z názvu se můžeme dozvědět něco o jeho prehistorii – vypovídá totiž o slovanském původu nejstaršího sídliště: slovo dreždane znamenalo v jazyce Slovanů „obyvatelé lesních bažin“. Krajina, kde později Drážďany vyrostly, skutečně v té době oplývala lesy a močály.

Ve 2. pol. 16. stol. shromáždil kurfiřt August v sedmi místnostech zámku v Drážďanech obrazy soudobých malířů, plastiky, vzácné knihy, hodiny, různé matematické a fyzikální přístroje a nejrůznější kuriozity. Tento soubor, tzv. Kurfiřtská umělecké komora, se stal základem všech pozdějších slavných drážďanských sbírek. Měl mnohem šťastnější osud než rudolfínské sbírky v Praze.

K největšímu rozkvětu se těšily Drážďany v 1. pol. 18. stol. za Augusta Silného. Vytvořil z Drážďan jedno z nejkrásnějších barokních měst, které stalo světovým kulturním centrem. Významně rozšířil drážďanské sbírky, protože měl zálibu ve výtvarném umění své doby, antických sochách, a zejména v drahocenném exotickém porcelánu.

Z bouřlivých událostí vycházely Drážďany bez větších ztrát – až do závěru 2. SV. Barokní centrum celkem bez úhony přežilo všechny požáry a nepřátelské odstřelování. Třicetileté válka se města dotkla jen nepřímo. Drážďanům se vyhnula dokonce i nebezpečná epidemie cholery, která v letech 1840 – 1841řádila po celém Sasku; na znamení vděčnosti byla u Zwingeru postavena Cholerová kašna.

Z trosek brzy povstal Zwinger, katolický dvorní kostel, později Semperova opera. Většina exponátů uměleckých sbírek byla včas odvezena do bezpečí. Z ruin začal vystupovat protestantský kostel Panny Marie (Frauenkirche), jehož kupole byla před osudným náletem dominantou Drážďan. Symbol města, kostel Panny Marie, býval obklopen ulicemi s domy a paláci postavenými ve stylu drážďanského baroka, v němž zdejší architekti hledají inspiraci. Typické jsou stavby s vysokými, až pětipatrovými průčelími, strmé mansardové střechy a ozdobná vikýřová okna.

Avšak stejně tak, jako město ze své minulosti profitovalo, na ni několikrát i doplatilo: v průběhu druhé světové války, 13. a 14. února 1945 byly Drážďany prakticky srovnány se zemí. A co uniklo bombám, padlo za oběť socialistickým trendům výstavby. Pöppelmannův zámek Pillnitz, který nebyl v roce 1945 zasažen bombami, leží mimo město u řeky. U jehož schodiště kdysi přistávaly gondoly, které pluli po Labi. Drážďany nabízejí Rembrantovy, Vermeerovy, Raffaelovy obrazy, sbírky uměleckých předmětů z cínu, porcelán, arabský hvězdný glóbus v Matematicko-fyzikálním salónu. K načerpání nových sil stačí zajít do plaveckého a osvěžovacího střediska Elbamare. A ti, kteří mají o regeneraci jiné představy, jistě navštíví některou z místních cukráren, neboť zde vyrobené zákusky získaly u znalců stejně dobrou pověst jako drážďanská hudba nebo výtvarné umění.

Jen několik málo památek bylo obnoveno do své původní podoby. Soubor částí města je památkově chráněný.