Tip na ubytování
Turistická chata: nabízí ubytování, stravovaní s výchozím bodem do
Tiských stěn.
Foto "očko"
Tato rubrika nabízí zajímavé fotomomentky z Tisé a blízkého okolí.
Chcete i vy zde uveřejnit svou fotografii ? Neváhejte a pošlete nám ji. Napište své jméno a titulek fotografie.
Fotografie budou umisťovány do archivu a budo i nadále k dispozici.
Hlavní textové informace této stránky:
CHKO Labské pískovce / Geologie, vodopis
CHKO Labské pískovce byla vyhlášena v roce 1972 a původně zaujímala plochu 324 km2. Od 1.1.2000 je z části CHKO na pravobřežním území Labe u hranice s Německem zřízen Národní park České Švýcarsko o rozloze 79 km2. Důvodem k vyhlášení CHKO byla ochrana krajinného reliéfu, ovlivňujícího i výskyt vzácných druhů rostlin a živočichů. Krajinný reliéf vznikl v pískovcích křídového stáří. Bohatstvím skalních útvarů je srovnatelný i se známými národními parky v USA (Arizona, Utah). Zatímco v USA jsou skalní útvary díky suchému klimatu obnažené, v Labských pískovcích jsou značně pokryté lesními porosty.V CHKO se vedle převažujících křídových pískovců vyskytují i horniny dalších geologických jednotek. Geologický vývoj území trval asi 700 miliónů let a ovlivnily jej všechny základní geologické procesy, jako hlubinný magmatismus, přeměna hornin (metamorfóza) v hlubších patrech zemské kůry během horotvorných procesů v podmínkách vysokých teplot a tlaků, sopečná činnost (vulkanismus) , usazování na pevnině (hlavně v řekách a jezerech) i v mělkých mořích a dlouhá období zvětrávání a odnosu (denudace, eroze) hornin.
Geologický vývoj
Geologický vývoj lze rozdělit na dvě etapy. Starší etapa trvala asi 420 miliónů let, zahrnuje mladší starohory a starší prvohory. Etapu charakterizují dva horotvorné procesy. Starší, nazývaný kadomské vrásnění, probíhal ve starohorách a skončil asi před 570 milióny let. Mladší proces, nazývaný variské vrásnění, skončil na rozhraní starších a mladších prvohor před 280 milióny let. Ve starší etapě vznikly usměrněné žuly a ortoruly, vycházející na povrch u Petrovic a Tisé, na náhorní plošině Krušných hor. Tyto horniny pokračují pod křídovými pískovci až do prostoru Sněžník – Martiněves. Dále, až do údolí Labe severně od Děčína se pod pískovci nacházejí prvohorní fylity. V údolí Labe jsou kromě fylitů odkryty i metamorfované droby a břidlice staroprvohorního stáří. Fylity, droby a břidlice tvoří zónu, směru SZ-JV, která pokračuje do Saska a patří k tzv. Labskému břidličnému pohoří. Na východ od této zóny se pod pískovci vyskytují žuly a granodiority Lužického masívu, které vycházejí na povrch mezi Krásnou Lípou a Mikulášovicemi ve Šluknovské pahorkatině. Granodiority vycházejí i v údolí Labe mezi Čertovou Vodou a Dolním Žlebem. Žuly, granodiority a metamorfované horniny vytvořily pevný podklad - tzv. fundament. V mladší etapě, trvající od mladších prvohor do současnosti již proto nedošlo k metamorfóze a hlubinnému magmatismu. Mladší etapa se vyznačuje několika fázemi usazování a vulkanismu, které vytvořily tzv. platformní pokryv, zakrývající většinu fundamentu.
V platformním pokryvu jsou nejstarší usazeniny, uložené v řekách a jezerech asi před 270 až 280 milióny let, v permu, kdy panovalo převážně suché klima, které ovlivnilo i typickou červenavou barvu permských hornin. V usazeninách jsou i polohy vulkanických hornin, dokládající výlevy magmatu na zemský povrch. Na povrch vycházejí permské horniny jen v malých krách u lužického zlomu, jihozápadně od Vlčí hory a jižně od Brtníků.
Součástí platformního pokryvu jsou jurské sedimenty, staré zhruba 152 až 164 milióny let. Ty se uložily v širokém mořském průlivu (oblast dnešních severních Čech), který spojoval mělké jurské moře v severozápadní Evropě s oceánem v oblasti dnešních Alp a Karpat. Jurské pískovce,vápence a dolomity se uchovaly v nevelkých tektonických krách u lužického zlomu. Nejvýznamnější výskyt je na Vápenném vrchu u Doubice (1,5 km východně od hranice CHKO ).V CHKO jsou jurské sedimenty zachovány v lůmku jižně od Brtníků, úlomky vápenců byly nalezeny také u Kyjova a u Ptačího vrchu. Zachování permských i jurských hornin v malých zbytcích svědčí o dlouhých obdobích zvětrávání a odnosu, která následovala po jejich vzniku.
Pro geologickou stavbu a morfologii CHKO je rozhodující mělkomořská sedimentace v české křídové pánvi. Pánev vznikla po celosvětovém zdvihu mořské hladiny před asi 96 milióny let a existovala přibližně 12 miliónů let. Tak jako jurské moře, spojovala pánve v severozápadní Evropě s oceánskou pánví, nazývanou Tethys, v oblasti Alp a Karpat. Uloženiny křídového moře se zachovaly ve značném rozsahu, v mocnostech kolem 1000 m. Jejich vrstevní sled členíme na dvě části. Spodní část, mocnou až 600 m, tvoří pevné křemenné pískovce, označované vzhledem k blokovému rozpadu podél puklin jako pískovce kvádrové. Svrchní část s převahou vápnitých jílovců a slínovců, se zachovala jen mezi Libouchcem a Modrou a mezi Ludvíkovicemi a Českou Kamenicí.
Povrch
Povrch Labských pískovců tvoří převážně kvádrové pískovce. Jejich mocnost a rozsah ovlivnil dlouhodobý přínos hrubého písku z blízkého tzv. západosudetského ostrova. Ten vyčníval nad hladinu moře v oblasti dnešního Lužického masívu, Jizerských hor a Krkonoš. Po skončení křídové sedimentace nastalo období odnosu doprovázené tektonickým rozpadem křídového pokryvu. Většina pokryvu se mírně uklání k severoseverozápadu, směrem k Drážďanům. Tento úklon je nejlépe patrný na Vysokém Sněžníku. U jižního okraje CHKO vzniklo zlomové pásmo, v němž jsou křídové uloženiny rozbity zlomy do množství ker, svisle posunutých o desítky a stovky metrů. Kry mají často velký úklon, až 22o v opačném směru (k jihojihovýchodu), který je nejvíce patrný na Červeném vrchu a Pastýřské stěně. V zlomovém pásmu na Vysokém Sněžníku vznikly následkem svahového odsedání ker pseudokrasové, rozsedlinové jeskyně. Jejich stěny pokrývá fluorit s dalšími minerály. Jeskyně byly odkryty při těžbě fluoritu, ukončené v roce l994. Dosahují délky až 96 m, šířky 8 m a výšky 35 m. Svými rozměry a fluoritovou mineralizací představují evropský unikát. Jižní okrajový zlom v zlomovém pásmu je geologickým i zeměpisným rozhraním. Na jih od něj je území zakleslé o několik set metrů a na povrch zde vycházejí především slínovce svrchní části křídového sledu. Toto území již náleží k Českému středohoří. V tektonicky výše položeném území severně od něj, tvoří povrch kvádrové pískovce spodní části sledu, s typickou morfologií. Pískovcová oblast již spadá do Děčínských stěn a navazuje na Labské pískovcové pohoří (Elbsandsteingebirge) v Německu. Areál pískovců v Čechách i Německu je známější pod romantickým názvem Českosaské (Saskočeské) Švýcarsko.
Po křídové sedimentaci probíhal odnos a tektonický rozpad. Tehdy vznikl lužický zlom (přesmyk). Podél něj byla vyzdvižena a k JZ nasunuta severovýchodní kra po ploše ukloněné asi 45o k severovýchodu. V této kře byly křídové sedimenty odneseny a byl obnažen granitoidní Lužický masív. Při výzdvihu kry byly k povrchu vyvlečeny i permské a jurské horniny. Koncem starších třetihor začala sopečná činnost, která trvala do mladších třetihor, tedy před 38 až 22 milióny let. Tak jako České středohoří byla i část Labských pískovců pokryta povrchovými lávami a tufy, které pronikaly na povrch komínovitými přívodními drahami (sopouchy). Oproti Českému středohoří, kde se povrchové vulkanity zachovaly ve značném rozsahu, byly na území Labských pískovců téměř beze zbytku odneseny. Výjimkou je Popovičský vrch u Huntířova, tvořený převážně tufy. Na území CHKO jsou četná podpovrchová vulkanická tělesa, převážně čedičového charakteru, která většinou vyplňovala přívodní dráhy. Některá tělesa již původně utuhla pod povrchem. Vzhledem k jejich pevnosti jsou vyerodována z měkčích hornin a tvoří kopce a návrší. Z nich nejnápadnější je těleso tvořící vrchol Růžovského vrchu, který je krajinnou dominantou a druhým nejvyšším vrchem v Českosaském Švýcarsku, 619 m vysokým. Tvarem připomíná sopku, svahy však tvoří křídové pískovce, pokryté sutěmi a kamennými moři. K dalším vrcholům tvořeným vulkanity patří např. Holý vrch u Jílového, Strážiště a Větrný vrch u České Kamenice, či Vlčí hora.
Po ukončení vulkanické činnosti probíhala až k rozhraní mezi třetihorami a čtvrtohorami denudace, která odstranila mladší křídové sedimenty a povrchové vulkanity. Koncem třetihor, před asi 2 milióny let, mělo území CHKO na rozdíl od současnosti charakter krajiny se značně zarovnaným povrchem, který se výrazně lišil od dnešní rozbrázděné morfologie. Např. údolí Labe bylo zahloubeno jen asi 80-100 m pod okolní pískovcové plošiny. Na rozhraní třetihor a čtvrtohor nastává výrazný zvrat ve vývoji krajinného charakteru. Dochází k tektonickému zdvihu, který je vyrovnáván zrychleným zahlubováním říční sítě. Současně nastupuje střídání ledových a meziledových dob (glaciálů a interglaciálů), které ovlivňují rozsah vegetace, intenzitu mechanického (mrazového) rozpadu hornin i následnou tvorbu uloženin. Na svazích pod skalami se ukládají kamenité až blokové sutě, místy i kamenná moře. V závislosti na klimatu kolísalo množství vod v řekách a tím i množství jimi unášeného písku a štěrku. Střídala se tak období prohlubování říčních údolí s obdobími, kdy se řeky nezahlubovaly a ukládaly terasové štěrkopísky. V meziledových dobách se usazovaly ze vzduchu spraše, vytvářející tenké pokryvy na plošinách, nebo mocné závěje na závětrných svazích. Dominantním činitelem ve čtvrtohorách byla hloubková eroze, kterou usnadňovalo rozpukání pískovců. Boční eroze selektivně odstraňovala měkčí partie v pískovcích, z nichž vyčnívají římsovité, či nepravidelně tvarované pevnější, prokřemenělé nebo proželeznělé polohy. Na erozi se kromě vody a klimatických činitelů podílelo i biochemické zvětrávání, uplatňující se např. při vzniku dutin a voštin na skalních stěnách.
Díky erozi se v pískovcovém masívu vytvořilo množství forem skalního reliéfu. Velké formy člení území do tří etáží. Střední etáž představují skalní plošiny, dosahující největšího rozsahu v okolí Růžové (Růžovská plošina), nebo západně od Sněžníku. Spodní etáž tvoří údolí řek a potoků lemované skalními stěnami. Z nich nejmohutnější je kaňon Labe zahloubený místy více než 300 m proti sousedním plošinám. Je lemován 60 – 70 m vysokými skalními stěnami a je největším fenoménem tohoto druhu na našem území. Svrchní etáž tvoří vrcholy nad skalními plošinami, z nichž nejvýznamnější je stolová hora Vysoký Sněžník. Na českém území je to jediná stolová hora, zatímco na saské straně jsou stolové hory hojné. Pokud jde o plochu vrcholové plošiny (cca 2 km2), jedná se o největší stolovou horu v Českosaském Švýcarsku, jejíž vrchol 726 m je zároveň nejvyšším bodem celého území. Z velkých forem je významné skalní město u Tisé. Z forem střední velikosti jsou zastoupeny skalní věže, pilíře, stěny, ostrohy, skalní hřiby, římsy, převisy aj. Z malých forem jsou nejběžnější voštiny a skalní dutiny, skalní mísy a pseudoškrapy (nepravidelné žlábky oddělené hřbítky). V roz-manitosti forem skalního reliéfu na kvádrových pískovcích nemá území Labských pískovců obdobu v pískovcových oblastech u nás (Kokořínsko, Český ráj, Broumovsko) ani jinde v Evropě.
Reliéf povrchu ovlivnil i člověk, hlavně při těžbě surovin. Dříve byly v lomech těženy především pískovce, méně i vulkanity jako stavební materiál. Stopy po důlní činnosti (haldy, odvaly, pinky aj.) se nacházejí na úpatí Vysokého Sněžníku po těžbě fluoritu. Pole kutacích prací u Brtníků svědčí o vyhledávání a těžbě barevných i drahých kovů (olovo, zinek, stříbro).
V CHKO dochází ke skalnímu řícení, odnosu hornin, jejich sesouvání, což dokládá, že i v současnosti pokračuje geologický vývoj, který může člověk ovlivnit jen minimálně.
Vodopis
Hydrologie Labských pískovců a Českého Švýcarska (RNDr. Vratislav Nakládal, Praha)
Chráněná krajinná oblast Labské pískovce je významným hydrogeologickým fenoménem, dal by se charakterizovat i jako jedinečným nejen v rámci České republiky. U nás mají obdobnou funkci ostatní pískovcové skalní útvary křídového stáří jako jsou Adršpašsko-teplické skály, Prachovské skály, Hrubá a Malá Skála a do určité míry i Lužické hory.
Výjimečnost těchto krajinných útvarů spočívá ve vysokém procentu infiltrace srážkových vod. Infiltrovaná voda tvoří posléze zdroje (dynamická zásoba) i zásoby (statická zásoba) podzemních vod.
Další popis hydrogeologické pozice CHKO Labské pískovce vychází ze strukturních a petrologických vlastností území, které jsou popsány v geologické části.
Celé území lze rozdělit na tři plochy s rozdílnou hydrogeologickou funkcí. Pokud postupujeme v popisu od západu, tak celé území Děčínského (Vysokého) Sněžníku je několika vrstevný zvodnělý systém kolektorských (vodonosných) hornin. S výjimkou skalních výchozů je plocha pokryta nepropustnými eolitickými sedimenty - sprašemi, na kterých se tvoří mokřady např. Medvědí louka, rašeliniště v hraniční oblasti Tisé a jinde. Ostatní plochy skalních výchozů umožňují intenzivní infiltraci. Podzemní voda dále odtéká k severu ve smyslu sklonu nepropustného podloží kolektorů. Při průměrné srážce 568 mm se specifický odtok na našem území pohybuje okolo 4,5 l.s-1.km-2. Infiltrovaná podzemní voda obohacuje potoky na území Saska, kde se specifický odtok potoků stékající z Krušných hor pohybuje okolo 9 l. s-1.km-2. Na našem území lze kalkulovat s využitím maximálně 60 l.s-1 podzemní vody, což odpovídá celkovému současnému odběru pro města Děčín a Ústí n. L.
Druhou hydrogeologicky nevýznamnou plochou je úzký pruh území mezi silnicí Děčín - Česká Kamenice a průběhem významné tektonické linie Děčínského (dříve Českokamenického) zlomového pásma. Tato plocha je tvořena hydrogeologicky nevýznamnými horninami typu jílovců a slínovců, kde nevznikají žádné zásoby podzemních vod.
Severně od této významné zlomové linie je v úvodu zmiňovaný významný hydrogeologický fenomén a to hydrogeologický rajón 466. Nepropustné podloží křídových kolektorů má úklon k severu a současně jsou ve stejném směru ukloněny i kolektorské horniny. Jedná se zde o dvouvrstevnou geometrii filtračního prostoru. Bazálním kolektorem jsou pískovce cenomanského stáří. Nadložním kolektorem jsou pískovce turonského stáří a jsou odděleny jílovitým izolátorem. Cenomanským kolektorem komunikuje podzemní voda s výrazně napjatou hladinou (přelivové vrty v údolí řeky Kamenice v Srbské Kamenici, Všemilech a v údolí Labe u Hřenska). Využívání tohoto kolektoru je výrazně omezeno pro zvýšenou radioaktivitu (Ra226) pocházející jednak z ložisek u Stráže pod Ralskem, jednak z místních nálezů.
V turonském kolektoru, který je v přímém kontaktu s terénem, se tvoří významná zásoba podzemních vod infiltrací srážek zvláště na plochách výchozů skalních měst, kde lze počítat až s osmdesátiprocentní infiltrací srážek. Ostatní plochy jsou pokryty sprašemi, které omezují infiltraci až na 10 % srážkových úhrnů. Bilance je zde velmi jednoduchá. Veškerá podzemní voda se odvodní do řeky Kamenice a to v množství 1380 l.s-1 vztaženo na dlouhodobý průměr a bereme-li representativní srážkový úhrn 842 mm ze srážkoměrné stanice v Zadní Doubici, tak potom v přepočtu na celou plochu této části CHKO je infiltrace 30 %. Stáří vody stanovené radiouhlíkovou metodou se pohybuje okolo 3000 let, tedy jedná se o vodu mladou, což indikuje hydrogeologický význam skalních měst.
Využívání podzemních vod mimo místní odběry se děje v oblasti mezi Mezní Loukou a Hřenskem - cca 130 l.s-1 a k využívání je připraveno území Všemil a Srbské Kamenice - 425 l.s-1. Pro srovnání - město Děčín s 55 000 obyvateli spotřebuje 150 až 180 l.s-1 pitné vody z podzemních zdrojů.
Odběr je kalkulován tak, aby se nenasávala kontaminovaná voda řeky Kamenice, měřitelný dosah ovlivnění je doložen na vzdálenost maximálně 30 m. Tato příznivá fakta jsou způsobena tím, že přítok podzemní vody do řeky (sumárně 1380 l.s-1) je odebírán pouze v takovém množství, aby nevznikaly nežádoucí efekty. Katastrofické scénáře o řícení skal apod. nejsou reálné, avšak musí být respektovány limity zamezující narušení přírodní stability CHKO.
