Tip na ubytování
Turistická chata: nabízí ubytování, stravovaní s výchozím bodem do
Tiských stěn.
Foto "očko"
Tato rubrika nabízí zajímavé fotomomentky z Tisé a blízkého okolí.
Chcete i vy zde uveřejnit svou fotografii ? Neváhejte a pošlete nám ji. Napište své jméno a titulek fotografie.
Fotografie budou umisťovány do archivu a budo i nadále k dispozici.
Hlavní textové informace této stránky:
Charakteristika území
Nevelké, ale malebné skalní městečko na jihozápadním okraji Labských pískovců dostalo své jméno od vesnice Tisá. Ta zase "zdědila"své označení od tisů, které kdysi v jejím okolí rostly. Skalní město a vesnice stojí vedle sebe už od 16.století, ale v obecném podvědomí jsou spolu spjaty až od 19.století, kdy se skály staly turistickým lákadlem.Ale ani vesnice Tisá nebyla v té době zapomenutou osadou.
Tisá s pískovcovými stěnami v týlu a kopci v předpolí nemohla uživit své obyvatele zemědělstvím jako například vesnice dole v Polabí.Proto museli zdejší lidé hledat náhradní zaměstnání.Tím se stále už v 18.století podomní výroba knoflíků- nejprve cínových a pak i z jiných materiálů.Knoflíky v té době nesloužily jen jako užitkové předměty, ale byly zároveň vnímány jako malé ozdoby dámských a ještě více pánských obleků, především parádních vojenských uniforem. Zájem o knoflíky vzrůstal, a tak o sto let později byla Tisá vysloveně knoflíkářskou vsí s asi s 800 zaměstnanci a deseti dílnami.Od jejich manufakturní výroby se postupně přešlo k výrobě tovární a vedle knoflíků se v Tisé vyráběla i jiná textilní galanterie, jako například spony, zipy, zapínací háčky a patenty ( značku Kooh-i-noor ještě dnes mnozí známe z papírových bločků s patenty). Prosperující obec se také stále více rozrůstala, až splynula se čtyřmi sousedními. Kdysi samostatnými sídly: Lada, Antonínov, Šonštejn a Nový Libouchec, jejichž jména se nadále užívají v místním označení části obce. Dokladem kdysi prosperující vesnice je i pěkný barokní kostel sv. Anny, který překvapí svou bohatou vnitřní výzdobou ve stylu pozdního, tzv.druhého rokoka.
V současné době slouží většina chalup k rekreaci a stálí obyvatelé stále ještě pracují v textilní galanterii. Někteří si však našli oblibu při zpracování dřeva a v sezoně také v turistickém ruchu. Tisá totiž patří s Hřenskem a Kyjovem ke třem nejnavštěvovanějším místům Labských pískovců.Ročně tam zavítá kolem 1,3 milionu lidí, hlavně turistů a horolezců, ponejvíce z Čech a sousedního Německa. Jim v obci slouží tábořiště a koupaliště, těm náročnějším pak penziony, jeden hotel a různé druhy občerstvení.
Návštěva samotných Tiských stěn tak trochu připomíná prohlídku rozlehlého hradu. Platí se zde vstupné a jednosměrná trasa vede po přesně vyznačených stezkách. Tím skalní bludiště trochu ztrácí na romantice, i když je na druhé straně pravda, že oba prohlídkové okruhy Velkými a Malými stěnami- jsou dobře promyšlené. Kdo chce však ve skalách zažít aspoň trochu soukromí, měl by je navštívit mimo hlavní turistickou sezonu nebo brzy z rána.
Místa, kudy v současnosti projdou rok co rok statisíce návštěvníků, bývala ještě v 19.století divokým labyrintem skal, kam nikdo dobrovolně nevstoupil, a až do ustavení republiky v roce 1918 do skalního města nikdo nesměl bez průvodce. Varováním pro všechny odvážlivce byla místní pověst o francouzském šlechtici Leduquinovi a zlomyslných skřítcích.
Vypráví se, že právě sem uprchl z revoluční Francie šlechtic jménem Leduquin, který si s sebou přinesl celý rodinný poklad a kdesi ve skalách jej zakopal. V divokém labyrintu soutěsek a chodeb však ono místo nikdy znovu nenašel, atak marně bloudil skalami, až se z toho pomátl na rozumu. Jako blouznivec potom chodil po okolí a za stravu léčil sedlákům dobytek. Jeho poklad prý dodnes střeží skalní skřítkové, kteří ho nikomu nechtějí vydat. Hledače pokladů lákají do odlehlých a nebezpečných míst modrými plaménky - bludičkami a těm zvlášť neodbytným hledačům tajně sypou do kapes bludné koření. Takto obdarovaný člověk pak už ze skalního bludiště cestu nikdy nenajde.. Proto bychom se zde měli držet vyznačených stezek. Opatrnosti nikdy není nazbyt.
Tiské stěny jsou od r.1996 přírodní památkou na ploše 100 hektarů. Území to sice není nijak velké, ale jeho "městská"architektura je tak dokonalá a různorodá, že patří k nejkrásnějším pískovcovým komplexům celé České tabule. Jednotlivé skalní bloky, stěny, sloupy a věže se zvedají jako mohutná hradba nad severním okrajem obce Tisá a mezi nimi vede víceméně pravoúhlá síť skalních chodeb, které se nápadně podobají městským ulicím a uličkám mezi zdmi masivních domů. Na křižovatkách ulic se vytvořila rozlehlá volná prostranství připomínající náměstí, parky a malé zastrčené plácky. Městskou zeleň zastupují řídké parkové lesy s podrosty kapradin a hasivky orličí a na suchých skalách sem tam roste nějaký šípkový keř. Nejvyšší patra domů obývají přechodně poštolky, krkavci a rehkové, kteří si na domovních římsách svá hnízda.. Občas sem zalétne i sokol stěhovavý a někdy tichou uličkou ostražitě projde rys ostrovid. Svými štíhlými , až předimenzovaně vysokými domy, mnoha rampami, cimbuřími, lomenými oblouky a voštinovými ozdobami jsou Tiské stěny bližší gotice než baroku.To se projevuje jen ojediněle a až v pozdním stádiu rozpadávajících se bloků, kdy už ztrácejí svůj kvádrový tvar a stále víc se podobají fantaskním skulpturám, z nichž mnohé mají už od 19.století svá jména. Patří k nim například dvojtvárná Janusova hlava, prubířská skála horolezců, která letos svého prvního horolezce srazila k zemi v sobotu 29.května.
Horolezci zdolávají místní skály už od roku 1908. S jejich zlézáním zde začali Němci, kteří nejprve vystoupili na skálu zvanou Doga. Rozvoj českého horolezectví začal už za první republiky a potom po roce 1955. Doga stále ještě patří k nejoblíbenějším, ale odvážlivce můžete často spatřit i na Neubertově a Kurzově věži i na sťatém majorovi a vlastně skoro na každé na pohled nepřístupné skále.
Ploché vrcholy kamenných mrakodrapů leží v jednotné nadmořské výšce okolo 600 m nad mořem a připomínají střešní terasovité zahrady, kde nejčastěji rostou bonsaje pokroucených bříz a skupiny nízkých, houževnatých borovic. Tyto vrcholové plošiny v mnoha případech ještě uchovávají původní úroveň kompaktní pískovcové kry, která pokračuje dál k severu a nese na svém vrcholu horské louky a parkové lesy sněžnického polesí.
Tiskými stěnami nás nejspolehlivěji provede naučná stezka, která turistu přivede k nejkrásnějším a nejatraktivnějším skalním útvarům a na nejhezčí vyhlídky. V komplexu velkých stěn je pojmenováno 56 a v Malých stěnách 20 skalních útvarů, které mají občas velmi bizarní tvary, jak nasvědčují i jejich jména- Gotická brána, Zvon a Sloní noha jsou nejobdivovanější v Malých stěnách a Obrysy Afriky, Rytířský sál či Starosta jsou proslulé ve Velkých stěnách.Tady se také mnozí návštěvníci snaží protáhnout skalní puklinou zvanou Zkouška štíhlosti.
Ze všech obdivuhodných skalních útvarů je ale přece jen nejhezčí Kamenný hřib, který dominuje jedné z odlehlých kamenných plošin. Spolu s želvou tvoří jedinečné přírodní sousoší, které stojí až na samém okraji vysoké skalní stěny, z níž je jedinečný rozhled daleko do kraje a děsivý pohled do propastné hloubky pod skálou.
První přítomnost člověka na území Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce je prokázána v době před asi 8000 lety. Tuto oblast navštěvoval velice sporadicky a prakticky jen za účelem lovu. K prvnímu osídlování dochází v době stěhování národů příchodem Slovanů na toto území. Ve 13. století němečtí osídlenci zde zakládají lesní lánové vsi. Po staletí se obyvatelé na náhorní rovině živili zemědělstvím a dřevorubectvím. Při vodních tocích pak rybářstvím, vorařstvím a lodní dopravou.
Průmyslový rozvoj v 19. a 20. století se centrální části CHKO pro její malou lidnatost a relativní nedostupnost vyhnul a je rozvinut jen v několika městech při okraji CHKO.
Dopravní zatížení je největší v kaňonu Labe, kde došlo v roce 1851 na levém břehu k otevření dráhy z Prahy přes Děčín do Drážďan. Na pravém břehu teprve v roce 1942 byla dobudována silnice mezi Děčínem a Schmilkou. Územím prochází silnice s dopravní zátěží v ose Děčín - Hřensko. Výraznější ovlivnění území CHKO je datováno od počátku 18. stol. jeho turistickým zpřístupňováním prostřednictvím stezek, vyhlídek, restauračních zařízení apod. Kupříkladu v roce 1832 byla prvně zpřístupněna Pravčická brána, roku 1889 - 1890 italští dělníci vystavěli stezky v soutěskách Kamenice. Využití území pro turistický ruch v posledních letech enormně vzrůstá.
Negativní vliv v lesním ekosystému se projevuje v levobřežní části vytěžením porostů v důsledku exhalací a náhradní výsadbou s velkým podílem nepůvodních dřevin, pravobřežně pak v minulosti zavedeným holosečným způsobem hospodaření a nekontrolovaným šířením vejmutovky do nejcennějších skalních lokalit s negativním dopadem na původní flóru a faunu.
Novodobým problémem je opouštění zemědělské krajiny, která v posledních desetiletích byla silně poškozena intenzifikací zemědělské výroby. Problematiku ochrany a rozvoje Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce by zčásti měl řešit plán péče zpracovaný v souladu s § 27 zákona ČNR č.114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Jedná se o základní koncepční dokument, který stanovuje krátkodobé až dlouhodobé cíle v ochraně přírody a krajiny k usměrňování rozvoje CHKO a lidských aktivit na tomto území. Plán péče navazuje na materiály z předchozích období jako je Oborový dokument ochrany přírody. Dokumentace prověrek velkoplošných území a k plánu péče budou jako přílohy využity průzkumné, projektové a další podklady, jež jsou anebo budou k disposici v budoucnosti. Plán péče bude sloužit jako výchozí podklad pro jiné plánovací dokumenty a pro činnost orgánů ochrany přírody. Plán péče má za cíl spolu s připravovaným ÚP VÚC CHKO Labské pískovce vytvořit při stanovení limitů předpoklad pro zachování mimořádných přírodních, krajinných a kulturních hodnot. Zároveň je třeba respektovat nejen ochranný statut CHKO, význam maloplošných území, další právní závazky, ale i mezinárodní význam z důvodu jednotného geografického celku v návaznosti CHKO Labské pískovce na Národní park Saské Švýcarsko.
